Rejkjavík

Vezměte Texaský masakr motorovou pilou a další jeho klony, přesaďte děj na loď uprostřed moře a máte Rejkjavík. Dokonce tu nechybí ani retro atmosféra, která opravdu evokuje vyvražďovací horory konce 70. a začátku 80. let minulého století. Problémem islandského hororu je to, že až na neokoukané prostředí nepřináší absolutně nic nového. Vlastně opravdu působí tak, jako kdyby byl natočen před třiceti lety, jen ho někdo zapomněl uvést do kina a činí tak až nyní.

Možná, že bychom vyčpělost scénáře a nenápaditou režii mohli odpustit, kdyby se tu sešla skupina šikovných herců. Jenže v těch pár momentech, kdy je tu co hrát, polovina ansámblu selhává. A to i přesto, že jde o multinárodní složení, které štábu umožňovalo prakticky neomezený (pomineme-li nároky na honorář) výběr. Japonská skupinka, Francouz, černoch – a výsledkem je absolutně nevyužitý potenciál ve všech ohledech. Navíc jsou charaktery prachbídně napsané. Řada hrdinů se v každé následující scéně chová zcela jinak než v té předchozí a prakticky všichni jednají jako mentálně zaostalí.Přestože jsou ve značné přesile, prchají před vrahy a vybírají si naprosto nesmyslné skrýše či způsoby obrany. Díky tomu vše působí značně nevěrohodně, nepravděpodobně a hloupě. Místo napětí či strachu o hrdiny se dostavuje nuda.

Omlouvat nepodařený slasher lze snad jen tím, že se při práci na něm sešel nezkušený tým. Režisér Júlíus Kemp má na kontě tři filmy včetně tohoto, scenárista Sjón Sigurdsson je na tom stejně. A i když je tu pár dobrých nápadů, ani jeden není dotažený do konce.

Objevují se hlasy, které tvrdí, že jde v podstatě o komedii, která si dělá legraci z klasických vyvražďovaček. S tím bych si dovolil nesouhlasit. S komedií jde ruku v ruce nadhled, a pokud si chce někdo z něčeho utahovat, musí již ovládat styl onoho žánru, aby jeho pokus působil věrohodně. To, že tvůrci některé vraždy pojali s nadsázkou (letící sekyra oddělí hlavu od těla), rozhodně nelze považovat za pomrkávání na diváka ve stylu: vždyť víte, jak to v těch amerických hororech chodí – a je to přece nesmyslné a směšné. Ano, je to nesmyslné i směšné, ale ne v jiných filmech, o které se možná tvůrci chtěli otřít, ale právě v tomto. Přímo tady bude divák kroutit hlavou a divit se, proč se tento snímek dostal do naší kinodistribuce. Navíc mu rozhodně nepomáhá český název. „Rejkjavícký masakr při sledování velryb“ – to už o filmu něco říká, navíc lze podle názvu opravdu očekávat nějaké ty narážky na masakr texaský (v některých částech světa se v názvu ještě objevuje slovo „Harpoon“ (tedy Harpuna)). Český název Rejkjavík evokuje zcela jiný filmový žánr.

Co nám zbude, když pomineme špatné herce, nudný scénář a režii a laciné a nenápadité vraždy? Jedinečné prostředí, kde běhá bez příčiny mráz po zádech, chladné moře, multijazykovou směs, nápad s velrybou a alespoň jeden nečekaný vývoj jedné z postav. Není toho mnoho, ale ve finálním zúčtování to film odráží od mořského dna. Možná, že někoho okouzlí „špinavý“ retro styl, další pozoruhodnosti tu budete hledat už jen těžko. Důkazem toho, že si film od počátku nevede příliš dobře, je fakt, že byl do islandských kin uveden coby slasher, ale po pár dnech byl přeoznačen za thriller. Důvod vám už je jistě zřejmý. Jako slasher je totiž Rejkjavík opravdu slabý – žádné působivé krvavé stříkance, žádné gore efekty. A selhává tudíž i jako posel severské hororové kinematografie. Potenciál by tu jistě byl, ale za to provedení si vyšší hodnocení nezaslouží ani náhodou.

A jedna zajímavost: ve filmu hraje Gunnar Hansen, jehož první film byl právě Texaský masakr motorovou pilou (1974).