Na cestě

Některá místa v Evropě jsou zranitelnější pro cokoliv než jiná tím, jak se zde mísí vlivy různých kultur a přístupů k životu. V plné míře to platí o zemích bývalé Jugoslávie, zejména o Bosně a Hercegovině. Režisérku Jasmilu Žbanic jsme poznali před časem, když byl uveden její zajímavý debut Grbavica, ve kterém se hlavní postavy vyrovnávaly s nedávnou bolestnou minulostí země. Ve svém dalším filmu nás opět zavádí do bosenské současnosti a zabývá se otázkami citových vztahů a víry.

V centru pozornosti je mladý pár Luna a Amar. Na začátku je vidíme jako dva relativně šťastné a milující se lidi. Oba pracují v letecké dopravě, Luna je letuškou, Amar součástí pozemního personálu. Stejně jako svoji partnerku má ovšem Amar rád i sklenku něčeho ostřejšího a zábavu s přáteli – bohužel do té míry, až to začne ohrožovat i bezpečnost cestujících. Z práce je kvůli svým problémům propuštěn. Po jednom výletu s přáteli na raftech do jejich auta vrazí při vyjíždění z parkoviště jiný vůz. Jako by tenhle náraz předznamenal všechno, co bude následovat… jako by rozbil i to, co Amara s Lunou spojuje. Tím, komu patřilo druhé auto, je totiž Amarův dávný známý z vojny, Bahrija. A pokud byste ho při prvním pohledu zařadili někam do Afghánistánu, Pákistánu nebo podobných koutů světa, nejspíš by se tam neztratil. Plnovous a pokrývka hlavy napovídají, že tenhle muž je přívržencem Alláha více než stoprocentním.

Víra může být užitečná věc a je právem a svobodným rozhodnutím každého jednotlivce. Stejně tak se to má i s láskou mezi mužem a ženou. Pokud se ovšem tyhle dvě věci začnou plést dohromady a negativně se ovlivňovat, člověk je vystaven zkouškám a rozhodování. Zhruba to je leitmotivem snímku, postupně rozvíjeným. Bahrija nabídne Amarovi práci. Ten ji přijme, protože ji potřebuje, navíc získává prostor i motivaci pro boj se svým alkoholismem. Práce znamená i dočasné odloučení zamilované dvojice, ale hned při první návštěvě Amara v jeho novém působišti Luna poznává svět fanatické víry, který začne jejího milého pohlcovat.

Sluší se podotknout, že režisérka nenatočila pamflet, odsuzující náboženský fanatismus, zůstává hlavně u jeho vlivu na doposud fungující vztah. Nestraní ani Luně, ani Amarovi a je jen na divákovi, aby své sympatie přidělil té či oné straně. Amarova vnitřní proměna, jakkoliv s ní nemusíme souhlasit a může nám být proti srsti, je výsledkem určitého vývoje a hledání. Nejedná se přímo o muslimskou víru, ta vyplývá z místa, kde se příběh odehrává – na jiném místě a v jiné době by stejný problém přineslo ortodoxní křesťanství nebo judaismus. Pokud chcete trochu hlouběji nahlédnout do balkánské duše, snímek vám to umožní. Otázkou možná zůstává zvolená forma. Civilně pojatý film, bez vypjatých dramatických zvratů, působí přirozeně, ale místy se dost vleče – snad i proto, že se jako sekularizovaní Středoevropané bez velkých nedávných traumat na hrdiny díváme s odstupem. Palec nahoru si určitě zaslouží půvabná Zrinka Cvitešić v roli Luny, která kromě vztahu s měnícím se partnerem řeší i svoji touhu po mateřství. Leon Lučev, představitel Amara, se na filmu podílel i produkčně… mám-li být upřímný, jeho postava mi neseděla už od začátku, a ačkoliv jsem ho svým způsobem chápal, cestu jsem si k němu nenašel.

Grbavica byla určitě působivějším filmem. Na cestě splňuje předpoklady průměrného artového snímku, který má největší akční rádius v zemi svého vzniku a českého diváka může přivést k zamyšlení –vzhledem ke zvoleným prostředkům ale nijak hlubokému…