Wall Street: Peníze nikdy nespí

Vrátit se s druhým dílem po třiadvaceti letech? To chce odvahu a někoho, komu na výdělku filmu záleží asi tolik jako režisérovi Oliveru Stoneovi. Ten se totiž konečně vykašlal na poslušné panáčkování, které převedl ve World Trade Center, i nejasné, trochu zbabělé žertování v životopisu George Bushe ml. W. a vrhá se po hlavě do sžíravé, a přesto zábavné kritiky (nejen) amerického stylu života a hodnot. V jeho novém příběhu z Wall Street se vrací klasický sympatický záporák Gordon Gekko v podání Michaela Douglase a jme se s elegancí nevinného ďábla svádět mladého a progresivního finančníka Jacoba, jehož hraje továrna na peníze v podobě Shii LaBeoufa. Ten sází na alternativní energii a v jedné z amerických bank úspěšně působí již několikátým rokem. Zdá se, že nic nebrání jeho dalšímu úspěšnému rozletu, tedy až prvního náznaku právě přicházející finanční krize, který mu sebere půdu pod nohama a vžene jej jak do náruče muže, který „jeho“ podnik odstřelil, tak i do náruče Gekka, který si užívá stáří mimo vězení a o finančnické kariéře už jen píše. Spojnicí mezi mladým a poněkud idealistickým mužem a protřelým znalcem všeho legálního i nelegálního ve finančnictví je Jacobova partnerka Winnie (Carey Mulligan), která nese příjmení Gekko a svého otce z duše nenávidí.

Bylo by poměrně složité popisovat veškeré motivace, které vedou Jacoba ke spojenectví s Gekkem, protože bychom se nevyhnuli neodmyslitelným ekonomickým detailům. A právě ty jsou klíčovým základem druhého Wall Streetu a úspěšně konkurují rodinné dějové složce, která je rozhodně slabší a méně zábavnou než vražedné střety finančních žraloků. Stone je zde ve svém živlu a s filmem si hraje vysloveně s potěchou. Po vizuální stránce zkouší veškeré triky a postupy, které by u většiny jiných režisérů působily jako zastaralé. Stone ale dokáže své drama různými vizuálními kousky okořenit k potěše divákova oka a ne k jeho otrávení. Stejně tak s lehkým humorem dávkuje všechna camea, kterých je zde nemálo, a některá člověka vysloveně rozesmějí. Zároveň ale neotupuje břitkost své kritiky celého ekonomického systému, na němž se americký kolos s hliněnýma nohama potácí. Při večírcích vyvolené smetánky zabírá všechny ty ozdoby, připomínky a známky rozmařilého přepychu, předražené zbytečnosti, odznaky společenské nadřazenosti. Právě v těchto chvílích je Wall Street: Peníze nikdy nespí nejsilnější. Když se pohybuje mezi ekonomickými termíny, čísly, manipulací a zákulisními tahy, evokuje vynikající sportovní drama Vítězové a poražení, které ukázalo, jak má vypadat moderní sportovní snímek. Ostatně finančnictví ve Stoneově pohledu není od profesionálního sportu tak vzdáleno.

Bohužel, výsledný dojem poněkud kazí dějová linka trojúhelníku Jacob–Winnie–Gekko. Ta je pojata poněkud staromódně a ve stylu původního filmu – což je ovšem retro, které Stoneovi už projít nemůže. Některé tahy jsou vysloveně naivní a příliš staromilské na to, aby je divák odkojený moderním vztahovým dramatem přijal. Závěr jde sice vyložit hned dvojím způsobem, ale lehce zatuchlý dech osmdesátých let prostě rodinnou část snímku devalvuje. Přitom herecky nemá film potíže, LaBeouf do role skvěle sedí a vyrovná se i vynikající Carey Mulligan, která potvrzuje statut jedné z nejtalentovanějších hereček své generace. Douglas si druhé ztvárnění Gekka zjevně užívá a svým standardem se všem vyrovnává, až je člověku líto třeba Joshe Brolina v roli poněkud méně výrazného Jacobova protivníka. Druhý Wall Street určitě potěší všechny, kteří se o hypoteční krizi zajímají a láká je prostředí ekonomických bijců. Kdo se ale necítí ve finančnictví příliš jistě, může si film stejně tak užít. Stone všechny odborné termíny definuje i tak, abychom je pochopili my, ekonomičtí analfabeti, a dělá to mnohem obratněji než prostě primitivně provokativní Michael Moore ve svém O kapitalismu s láskou.