Strýček Búnmí

Thajská kinematografie nebývá v našich končinách příliš častým hostem v kinech. Výjimka, kterou představuje Strýček Búnmí, má své opodstatnění ve Zlaté palmě, kterou film obdržel na letošním canneském festivalu. V minulých letech jsme viděli, pokud mě paměť neklame, jen „Amélii z Bangkoku“ čili Občana psa a dále pak ryze komerční filmy typu Ong-bak nebo Oko. S tvorbou čtyřicetiletého režiséra Apichatonga Weerasethakula se seznamujeme poprvé, alespoň mimo festivaly. Je to možná pro artového diváka ku škodě, protože předchozí filmy Blissfuly Yours, Tropical Malady a Syndromes and a Century vzbudily mezinárodní ohlas. A nepřipravený divák by také lépe věděl, do čeho se Strýčkem Búnmím jde. Ano, na podobné snímky je třeba se připravit – maraton také neuběhnete bez tréninku a bez znalosti režisérova stylu a ochoty vnímat a naslouchat se můžete s jeho filmem dost minout. To se ale naštěstí nestalo festivalové porotě v čele s Quentinem Tarantinem, a tak se nyní překvapivý vítěz vydává i na pouť našimi malými kinosály.

Strýček Búnmí patří k filmům, u kterých není až tak podstatný příběh, jako způsob vyprávění. V pomalu a poklidně plynoucím snímku se seznamujeme s mužem středního věku, titulním hrdinou, který má těžce nemocné ledviny a čas jeho odchodu z tohoto světa se blíží. Uchýlí se ve společnosti svých blízkých na venkov, do přírody severovýchodního Thajska. Jednoho večera se u stolu zjeví objeví Búnmího čtrnáct let mrtvá manželka Huay. A krátce po ní i jeho dávno ztracený syn – ten ovšem v podobě opičího ducha (vizuálně fascinující, s červenýma laserovýma očima). Následují hovory plné radosti i smutku, během nichž se muž na pokraji smrti ptá své milované mrtvé ženy, co ho čeká po odchodu z tohoto světa. Později se Búnmí v doprovodu své rodiny vydává do horské jeskyně a poté do buddhistického kláštera. Během této cesty potkává postavy ze svých minulých životů…

Jakkoliv to z předešlého textu může vyplývat, film není vysloveně o reinkarnaci nebo o putování za smyslem života. Je velmi poetický, mnohoznačný a pro evropského diváka nesnadno přístupný. Ostatně i pro zkušeného diváka asijských kinematografií, za něhož se považuji, to není pro svoji atypičnost snadný film. Budiž poznamenáno, že bez znalosti dalších souvislostí jsme my Evropané trochu v nevýhodě. Strýček Búnmí je totiž jednak součástí širšího projektu, nazvaného Primitive, ve kterém chce režisér prostřednictvím dalších videí a dvou krátkých filmů zachovat pro příští generace svůj pohled na severovýchod Thajska, region, ve kterém vyrůstal a s nímž se cítí silně citově spřízněn. Dále jsou pak ve snímku i politické symboly a narážky, týkající se thajské současnosti i minulosti. Můžeme je brát i samy o sobě, jako scénu, kdy hlavní hrdina líčí svoji vizi budoucnosti, do níž se dostal strojem času a kde úřady nechávají lidi mizet – v konkrétním kontextu ale, speciálně pro thajského diváka, mají pak některé věty, scény a obrazy hlubší význam, který nám uniká.

Původně, jak režisér přiznává, měl být film natočen jako přepis knihy, kterou napsal mnich, jemuž jeden muž líčil své minulé životy. Nakonec ale pojal zpracování velmi osobně a nechal se knihou jen volně inspirovat. Co tedy může Strýček Búnmí evropskému klubovému divákovi nabídnout? Za prvé zvláštní poetický styl vyprávění s některými zajímavými scénami. K nejpůsobivějším určitě patří – jak to jen přesně nazvat – obcování dávné princezny se sumcem v lesním jezírku s vodopádem. Za druhé něco ve smyslu divácké meditace, pokud tedy dokážete položit svoji mysl jako věnec na pomalu tekoucí hladinu říčky a nechat se unášet. A za třetí možnost poznat film, který se moc nedá srovnávat s ostatní aktuální nabídkou našich kin. Pro někoho to může být málo, pro někoho příliš, pro mě osobně to bylo tak nějak přiměřeně…