Dívka, která si hrála s ohněm

Stejně jako u prvního filmu podle knižní trilogie Milénium, musím i nyní předznamenat, že předlohu jsem nečetl. Možná jsem dobře udělal, nikoliv proto, že by byla špatná, ale proto, že bych byl z druhého filmu v řadě – Dívky, která si hrála s ohněm – rozčarovaný ještě více. Jak známo, první díl se jmenuje Muži, kteří nenávidí ženy a ti, kdo ho viděli, mi většinou dají za pravdu, že je to originální detektivka, působící jako sevřený celek. Pracuje s charizmatickou dvojicí vyšetřovatelů, zejména co se týká té něžnější (i když v tomhle případě to slovo není moc na místě) polovičky. K tomu, abyste plně pochopili veškeré souvislosti, které jsou vám předkládány v pokračování, je nezbytné první film znát – nebo mít nastudovanou knihu. Distributor nám v tomto ohledu nechal poměrně hodně času na strávení zážitků z předchozí části a vydává ji paralelně s druhým dílem na DVD.

Jestliže v Mužích, kteří nenávidí ženy, tvořili novinář Mikael Blomkvist a mladá hackerka Lisbeth Salander poměrně rovnocennou dvojici hrdinů a nedovolili nám nudit se ani během dvouapůlhodinového snímku, nyní je řada věcí jinak. Jednak se děj plně soustřeďuje na Lisbeth, za druhé ti dva už spolu nespolupracují, ale Lisbeth jede víceméně na vlastní pěst a za třetí děj se netočí kolem tajemné detektivní zápletky, ale splétá dohromady několik zdánlivě nesouvisejících nitek. Na začátku jeden z Blomkvistových kolegů přijde na stopu organizovanému obchodu s bílým masem, načež je společně se svojí přítelkyní v této souvislosti zavražděn. Poté dochází k další vraždě, ze které je obviněna Lisbeth, protože na zbrani se našly její otisky prstů (my ale víme, jak se tam dostaly). Blomkvist je přesvědčen o její nevině a snaží se jí pomoct. Lisbeth zatím pátrá ve své pohnuté minulosti a my se podrobněji dozvídáme, jak to vlastně bylo s dětstvím a s jejím otcem…

Film stojí a padá s postavou Lisbeth, respektive s její hereckou představitelkou Noomi Rapace. Na tu je opravdu radost se dívat, míněno ve všech smyslech tohoto slova. Blomkvist je zde už odsouzen spíše do role přihlížejícího statisty, který je vždy o krok za Lisbeth. To by ani tak nevadilo, hlavní potíž je – tak, jak to vidím já, neznalý šestisetstránkové knihy – ve scénáři. Oproti první části došlo ke změně na tomto postu (a rovněž na postu režiséra) a je to znát tak citelně, až to bolí. Jestliže Muži, kteří nenávidí ženy nás konstantně udržovali v napětí a byli souvislou, plynulou jízdou, Dívka, která si hrála s ohněm působí jako nesourodá hromada rozházených kostek nebo prostě vytržené stránky ze své knižní předlohy. Budete místy tápat, říkat si, „jak dopadlo tohle“ nebo „proč není dopovězeno tamto“, a předpokládám, že milovníci knihy budou kroutit hlavou ještě v několikanásobně vyšší míře. Film navíc ponechává řadu věcí opravdu nedořečených a teprve dohromady se třetím dílem tvoří jednotnější celek (naštěstí Dívku, která kopla do vosího hnízda uvidíme už za měsíc). Ať už tedy jste čtenáři nebo ne, připravte se na jistou míru zklamání, podtrženou navíc celkovým zpracováním na úrovni dílu běžného televizního seriálu. V téhle souvislosti musím – pro sebe kacířsky – přiznat, že spoléhám na americký remake, který toho tolik snad nepokazí.

V porovnání s jinými snímky svého žánru ční film stále nad průměrem, zdaleka ale ne už tak vysoko jako první díl trilogie. Přirostla-li vám Lisbeth Salander k srdci (u jejího novinářského partnera s tím kvůli jeho nevýraznosti moc nepočítám), smíří vás její postava s tím, že nastavená laťka šla povážlivě dolů…