Občanský průkaz

Doba komunismu je nadále atraktivní pro filmovou tvorbu, a tak není divu, že čeští filmaři pravidelně navštěvují ona neblahá léta a v rámci oživování historie na plátně kouskují dobu vlády jedné strany na různé žánry a subžánry. Scenárista Petr Jarchovský svého času vytvořil s Janem Hřebejkem tandem, který dokázal komunistické období proměnit ve více (Pelíšky) či méně (Pupendo) úspěšné snímky s potenciálem „zkultovnět“. Nyní, opět na motivy knihy Petra Šabacha, Jarchovský pod režijní taktovkou Ondřeje Trojana znovu směřuje do tohoto období a prokazuje, že komunismus se stává historií. Jinak by totiž nikdo nemohl přistoupit na tuto zbabělou a poměrně neobratnou hru se svědomím národa.

Ústředními hrdiny snímku je kvarteto chlapců základní školou povinných, kteří se nacházejí ve dvou složitých obdobích svého života – před přestupem na střední školu a v pubertě. Tento zlom v jejich životech symbolizuje i název filmu a úředně důležitý akt – obdržení občanského průkazu, jemuž uvědomělí hoši, rebelové s pseudo-hippie tendencemi hned v rámci hrdinného odboje vůči režimu natrhnou neméně symbolickou stránku patnáct. Začíná tak složitá cesta celé čtveřice směrem k dalšímu prahu dospělosti, osmnácti letům a hrozbě povinné vojenské služby. Občanský průkaz má jeden z menších problémů už v základním ladění filmu. Příběhy z „dobového“ života mají být úsměvné, absurdní a zároveň závažné a někdy mrazivé. Proč ne, mix žánrů není špatná věc, naopak v něm může ležet výjimečnost snímku, ale ono sladění humoru a dramatu se musí režisérsky i scenáristicky zvládnout. A to se Občanskému průkazu nedaří. Jarchovského rukopis vyskakuje z každé stránky, ale tvůrčí lehkost z Pelíšků je ta tam. Pokusy o řízné hlášky a revoltující drsňáctví s potenciálem stát se „novou cool hláškou“ vyznívají občas až děsivě uměle a neobratně. Je to velká škoda, vzhledem k tomu, jaký potenciál v sobě tato látka má. Možná až příliš na to, aby se z ní měla stávat laciná zábava bez inteligentního vtipu, založená jen na rádobyvtipných replikách a scénách.

Přitom celé postavení za začátku filmu by mohlo skvěle posloužit k nějaké buď hlubší, a nebo zábavnější reflexi. Mladá, idealistická učitelka, prostředí učitelského sboru, stejně jako samotná škola a reakce různých žáků z různých sociálních skupin na současnou situaci, to vše jsou aktéři a potenciál, který je promarněn. Občanský průkaz totiž navzdory a možná právě díky své neúnosné délce dvou hodin a dvaceti minut nedrží pohromadě a s vedlejšími postavami zachází dosti podivně. Objevují se a mizí bez toho, aby se nějak hlouběji podepsaly na ději, což u mnohých vysloveně mrzí. Některé se omezí na to, že se zesměšňují a trousí (ne)vtipné poznámky. Z filmu se rozutíká neuvěřitelné množství motivů a linií, které nedojdou důstojného zakončení a přispívají k dojmu, že sledujete spíše seriál, který někdo poslepoval do podoby celovečerního filmu. Naštěstí zvládá tvořit jakousi páteř filmu osud rodiny mladého Petra, a to jak díky větší pozornosti scénáře, tak díky vynikajícímu výkonu Martina Myšičky a Aňi Geislerové. Je dobře, že český mainstreamový film konečně Myšičku „objevil“. Za podobně podařené objevy pak musíme brát představitele všech čtyř kluků, kteří i přes fakt, že jde o neherce, zastiňují většinu zkušenějších kolegů, kteří se ve svých rolích musejí nereálně pitvořit. Jistá neotesanost hereckého výkonu pak naopak pomáhá dojmu autenticity.

Bohužel, na všech se ale podepisuje ideový alibismus scénáře a samotného snímku. Přístup k látce je totiž odsouzeníhodně černobílý. V rámci ospravedlnění sebe sama nám Trojan s Jarchovským narýsovali duální a značně primitivní vidění oné doby. Komunisté a jejich sympatizanti jsou bezvýhradně hloupí, zákeřní či oškliví, popřípadě kombinace toho všeho. Naopak ti, kteří režimu vzdorují, jsou ušlechtilí, zranitelní, lidští, v jádru hodní a chápaví. Výsledný obraz je otřesný. Občanský průkaz nabízí divákovi pilátovské umytí si rukou „to oni, oni to udělali, oni byli Ti komunisti, my ostatní, my trpěli a bojovali“. Člověk se pak musí ptát, odkud se tedy komunisté brali, proč byli tak úspěšní, když byli všichni tak hloupí a primitivní. Právě primitivnost je první slovo, které člověka napadne při srovnání s vynikajícími a nečernobílými Pouty, která jsou pravým opakem Občanského průkazu. Ten totiž nabízí alibi pro každého z nás a dělá z komunismu dobu dávné historie, již můžeme deformovat podobně zjednodušujícími filmy. Rozděluje společnost na My a Oni, ignoruje fakt, že život a historie jsou cokoliv, jen ne černobílé. Nevadilo by to, kdyby se film nesnažil být vážným, vypovídajícím o dané době. Tyto ambice nemá šanci naplnit. Propadá i ve srovnání s podobnou tematikou ve filmu Zemský ráj to na pohled. Proč? Protože film režisérky Pavláskové, byť řemeslně slabší, vychází z reálných zážitků Terezy Boučkové. Umělá fabulace a bipolární vidění společnosti bledne ve srovnání se skutečnou složitostí života a vztahů v neméně složité době. Výsledkem je film pro generace, které onu dobu budou znát jen zprostředkovaně, bohužel, z podobných filmů, které primitivně narýsují přímku, vysvětlí, kde leží Dobro a Zlo a umyjí si ruce. Občanský průkaz bude úspěšný a bude oblíbený, protože se každý rád zbaví zodpovědnosti. Ale nebude o nic méně manipulativní, o nic méně rozvleklý, epizodický a nevtipný.