Předhodit divákům nejproblematičtější vzorek naší mládeže, děti, které by měly chodit do zvláštní školy, ovšem zásahem školského systému se ocitnou na škole základní, je bezpochyby odvážný krok. Bez obalu a bez příkras si to nejspíš může dovolit jen autor, který má z takové školy vlastní pedagogickou zkušenost.
Děti z romských rodin, vyrůstající na periferii a mladistvý delikvent s prachatým tatíčkem mafiánem, to je partička, kterou pozorujeme v sestřihu jejich života na ulici malého města. Záběry se promíchají s pokusy mladé učitelky, která se snaží mládež nějak motivovat, zabavit. Volba Miss Roma s mírnými křečemi proběhne, ale iniciátorku nakonec stojí život. Tři puberťáci si na ni počíhají v parku, znásilní ji a zabijí. Náhodný svědek venčící psa jde dál.
Začátek nemá daleko k televizní kriminálce, to skutečně drsné nás ale teprve čeká. Bratr zavražděné se nechává přeložit do školy, kam všichni tři kluci stále chodí, protože policie nemá důkazy, nemůže je tedy zadržet. V rapovém rytmu s doprovodem songů s texty stejně hrubými jako je slovník zdejších žáků nahlížíme, jak vypadá život ve škole – neškole. Ředitel je neschopný, zavírá oči přede vším, dokonce i před tím, že jeho oblíbenec a nastávající zeť téměř veřejně souloží ve škole s žačkami. Pokusy nového učitele zabavit mladší žáky a zkrotit ty starší se nesetkávají s úspěchem. Starší kantorky postupně podléhají rostoucímu násilí a rezignovaně opouštějí nebezpečnou půdu. Mladá učitelka, která jako jediná zůstává, již nemá proč odejít – dny jejího života se krátí. Mafiánský otec znovu zachrání svého synka, který zmlátil učitele. Výhrůžky, rvačky, drogy, násilí, slovník, jaký se nedá reprodukovat – tyhle děti nemají v životě žádnou perspektivu. A ten, kdo zdánlivě přichází jako jiskřička naděje, má velmi osobní důvod zde pobývat. Nemožnost najít cestu oficiální spravedlnosti ho zavádí na cestu, z níž pro morálního člověka nemůže být návratu.
Tomáš Magnusek si skutečně nebere servítky. Po nepříliš šťastném filmu Pamětnice, v němž hala bala nakupil snad všechny hvězdy našeho filmu a divadla, jimž je přes sedmdesát, a nechal je bez alespoň trochu přitažlivé zápletky prostě přehrávat drobné etudy, připomínající doby jejich slávy, se tentokrát zaměřil na sociálně vyloučenou mládež. Téma, které je pro něj jako pro speciálního pedagoga evidentně mnohem bližší. Přestože se přiznává k tomu, že je filmem stále ještě víc okouzlen, než že by se cítil jako znalec, a na výsledném tvaru filmu je to přece jen znát, nelze mu upřít výrazný pokus o naléhavou výpověď.
Původní scénář doznal vývojem a dramaturgickými úpravami značnou proměnu. Těžko říct, jestli to bylo vždy ku prospěchu. Drsná syrovost námětu se pokusy implantovat sem klasickou dějovou linku s úvodem, peripetiemi a katarzním vyvrcholením zmítá někde mezi jakousi hororovou reality show a standardním kriminálním filmem. To bohužel směřuje k používání nejrůznějších klišé, které z autentických scén přirozeně (ne)hrajících dětí najednou trčí jako scény z jiného filmu. Namíchat žáky z praktické školy s herci první garnitury je obtížný pokus i pro zdatnějšího režiséra, než je Petr Šícha, který po povídce z Přátel Bermudského trojúhelníku z roku 1989 žádný celovečerní film netočil. Někde se to daří, pokud herec souzní s autorem a ví, co má předvést. Tak jsou třeba neuvěřitelně silné dvě krátké scény Blanky Bohdanové, která předvádí svou pětapadesát let s mládeží bojující kantorku jako křehkou starou dámu, která si záhadným způsobem dokáže vydobýt respekt nejen u svěřenců, ale i u přtroublého devótního ředitele. Podobně se svou rolí jde i Jana Šulcová. Někteří herci se ovšem herecké výkony zvrhávají do neukočírovatelného exhibicionismu – tak je tomu bohužel právě v silné postavě ředitele v podání Ladislava Potměšila.
Kapitola sama pro sebe je herecký výkon a autora a producenta Tomáš Magnuska. Je patrné, že si mnohdy neví před kamerou úplně rady, ale je natolik ponořený do svého vyprávění, že jeho autentičnost se skutečně blíží úplným nehercům z řad dětí romských dětí. A snad právě díky tomuto výkonu, který podtrhuje společenskou naléhavost Bastardů, a ještě díky ve velké části filmu velmi podařenému střihu na rapový rytmus, lze na tento druhý producentský pokus Tomáš Magnuska pohlédnout smířlivě. Tohle není film, který se někomu bude líbit. Obludnost prostředí, krutý popis absence ochoty oficiálních míst do něj vstoupit a když už nic jiného, alespoň použít literu zákona, nemůže ničím okouzlit. Měla by diváka ovšem zvednout ze židle. Pokud se to podaří, pak je mých poněkud přemrštěných šedesát procent, darovaných především síle námětu, na místě.
| premiéra: 28.10.2010 | originální název: Bastardi | distributor: Pegasfilm |