Ro(c)k podvraťáků

Ro(c)k podvraťáků je jako nalepovací kérka z dívčího časopisu. Umělá, omyvatelná napodobenina, která dává mírně vyjukaným a nezkušeným mládežníkům pocit, že už jsou trochu větší, než kolik jim chce přiznat dospělácké okolí. Zároveň takový netrvalý obrázek na kůži poskytuje alibi, že se spíše drobně vyhazuje z kopýtka, a opravdová revolta se proti ničemu nevede. My ani nezlobíme, jen se bavíme, demonstrují děti i naši infantilně naladění režiséři, kteří vycítili prázdné místo na zdejším trhu.  Jenomže bavit někoho tím, že nosíme určité symboly vzdoru, aniž by tu jakýkoli vzdor byl, vede k tvorbě „předstíračky“nejhrubšího kalibru. Při jejím popisu by správně každá složka díla musela mít před sebou příslovce rádoby či předponu pseudo-.

Stačí se podívat na ústřední strakatou a násilně seštupovanou sestavu „hudebníků“: Dredař, folkař, rowdie a slušňák superstarovského typu by v životě nedali dohromady kapelu s jednotným repertoárem a stylem. (Říká-li hudební manažer „Mám rád váš styl“, podaří se mu paradox ro(c)ku.) No a tihle kluci, kteří žijí v naprostém sociálním a psychologickém vzduchoprázdnu, potřebují novou aparaturu a nenapadne je nic lepšího, než unést místnímu mafiánovi psa a požadovat výkupné. Člověk si prvně vzpomene na Kamaráda do deště, i když aktuálním floutkům, kteří vyměnili mrkváče za kapsáče, chybí motiv pomsty, ale hlavně jim chybí uvěřitelnost, nějaká zakotvenost v jejich prostředí. Různé podobné filmy od „starého“ Podrazu přes Machulského Vabank až k Podfu(c)ku Guye Ritchieho staví na tom, že hlavní hrdinové mají určité životní zkušenosti a humor je založen na konfrontaci různých druhů protřelosti. Když ale Karel Janák konfrontuje zkouřené cucáky-amatéry s mafiánským „terminátorem“-profíkem, není to ani žánrový střet (kde se bavíme, jak v tom postavy umějí chodit), ani střet obyčejného civilního světa a filmového klišé, kde by tyto roviny byly jasně odlišeny a šlo by se bavit tímto kontrastem. Zde jsou všichni „mimo realitu“ a nikdo „uvnitř fikce“. Zásadně nesmyslný předpoklad, že by již-vtipné-starší-snímky měly být parodovány, ve výsledku plodí pouze pocit, jak zoufale se některé žánry nehodí do malé české kotliny.

To by byly takové předběžné poznámky, proč je Ro(c)k podvraťáků nepříliš přijatelné dílko, pro ty, kteří chtějí mít jasno, CO je film vůbec zač. Nic to ovšem nemusí vypovídat o tom, JAKÝ je, zda bez ohledu na zmatky v konceptu nemůže pobavit. Tady – bez jakékoli subjektivní zavilosti a v souladu s názory kolegů – musím říct, že Ro(c)k podvraťáků obsahuje podstatně méně vtipů, méně lechtivosti, postavy jsou ještě plošší než minule ve Snowboarďácích a Rafťácích a přes veškerou snahu dát příběhu pevnější tvar a nemít jen rozdrolené scénky se vyprávění vleče, klopýtá přes prostoje, z prstu se vycucávají různé vnitřní odbočky a nastavují se nové zápletky, když se ty předchozí již vyčerpají.

Nevyužitý je i permanentní komentář mimo obraz (sama o sobě laciná technika vyprávění), který nás neustále varuje, jak to bude komplikované a „že se to možná takhle úplně nestalo“ (protože po travce si toho moc nepamatujete, uznejte sami), jenomže vršení scén je prostince lineární a nikde se neobjeví žádný skrytý motiv, překvapivá pointa či vypravěčský fórek. Vyprávění „od konce“ pouze zanechává pachuť, která beztak prostupuje celým filmem – ustavičné pozérství v nepadnoucích kostýmech.

Na otázku: zdrsnělo to oproti výletnickým a čistě „zasouvacím“ předchůdcům, odpověď zní, ano, trošku. Místo „stříkej“ tu máme upgrade na „pičovole“, pár (viditelně digitálních) průstřelů hlavy a hrudníku a zpěvné a kupodivu ne-až-tak-spotřební písničky interpretované Danem Bártou jsou nahrazeny dokonale zaměnitelnými, nudnými kytarovými rify.

Film po nás chce (kromě žánrově nezbytného, dočasného snížení IQ) také značnou dávku tolerance, abychom mohli fandit nepříliš bystrým, permanentně zhuleným týpkům, ale příběh sám se naopak vyznačuje netolerancí vůči všemu, co neodpovídá názorům a rozhledu -náctiletých. Víceméně jen potvrzuje xenofobní stereotypy (všichni z východněji položených zemí jsou přece táák legrační), je vyloženě nepřátelský a štítivý vůči starším lidem (kteří svojí samotnou existencí opruzují ty bezvrásčité mlaďochy) a ukrutně a přiblble sexistický (není v České republice dívka či žena v plodném věku, která by nechtěla po jednom mrknutí očkem souložit s nabuzeným hastrmánkem Mádlem).

Humor pak účinkuje hodně na zapřenou. Vycházejí jen asi dva tři fyzické situační gagy (nejlepší: vyhodíme psa z okna) a zjevení stařičkého vycpavače. Nikdy se tu nelze bavit dost dlouho, protože snímku chybí dramaturgicky motivovaný spád a pouhé kameramanské a střihačské řemeslo vycvičené na reklamách a videoklipech je málo. Když točíme koncerty, budeme používat pořád dokola zoom tam a zpátky, když chceme opepřit prázdné dialogy, pořád blbneme s kamerou a cpeme ji lidem do obličeje. Vlastně je to takové dětinsky hyperaktivní.

A i když to vypadá podstatně lépe než většina českých filmů, třeba akční scény jsou opět slabé a šumějí do ztracena. Snad to má napravit (paralelně s filmem vycházející) počítačová hra, připomínající Mafii a Grand Theft Auto, ovšem v ní se filmová zápletka přetahuje ad absurdum. Jirka a Vojta vykloněni z dodávky pálí z brokovnic či obouruč pistolemi po autech a traktorech, jež houfně vybuchují a kutálejí se po silnici. Reklamní slogan „Jízda samozvaných hudebníků připomíná zběsilé řádění mechanické hydry“ hovoří za vše. (Kreativci fakt moc hulí.)

Podobně jako Experti, i Podvraťáci jsou nasnímáni modrými filtry a jsou v nich desaturovány barvy, což má velmi nevábný vliv na pokožku potenciálně žádoucích žen a dívek. Je to vyloženě vizuální ekvivalent bromu v čaji a působí to až nekrofilně; opravdu nechápu, co tím tvůrci sledovali.

A abych tu litanii završil, iritovala mě i hudba, jejíž zvuk, melodika i rytmika koření hluboko v 90. letech, snad ještě před příchodem grunge, a dnes se takové rádobydrsňácké popěvky vysílají klidně na dopolední MTV, aby ani prarodiče nebyli pohoršeni. S tím souvisí i podivné skryté poselství filmu. Kapela Podvraťáci se zoufale snaží zavděčit mocnému hudebnímu kápovi, jehož teatrálně ztvárnil Petr Janda z Olympiku. Tato snaha mladých, možná ještě čerstvých a nezkažených, lézt do zadku odpudivé přestárlé primadoně (mluvíme teď o filmové roli) a vidět v tom cíl veškerého svého snažení, a pak si s tímto páprdou za zenitem, který přitom vysílá nechutné návrhy přítelkyni jednoho z hudebníků, ještě přátelsky zajamovat, vypovídá něco o tom, jak snadno se tihle pseudorebelové nechají korumpovat. Velmi příznačné pro celý zdejší mediální průmysl.

Malý vzkaz tvůrcům: teenageři nejsou zase tak hloupí, jak vy byste je chtěli mít. A pokud jsou, tak se navzájem zasloužíte. Opravdu dobrá komedie ani gangsterka však tímto podbízením a podceňováním nevznikne.