Potomci lidí

Listopad 2027. Ženy už devatenáct let nemůžou mít děti. Právě v těchto pošmourných dnech byl ve svých osmnácti zavražděn nejmladší člověk na světě, když jednomu šílenci odmítl poskytnout autogram. Lidstvu definitivně dochází, že vymře. Čtyřicátník Theo Faron ale rezignoval už dávno. Nepotřebuje vidět žádné symbolické a sentimentální obrázky ve zprávách. Kdysi byl politickým aktivistou, ale časem se proměnil v ošuntělého byrokrata, když přišel o dítě a rozešel se se ženou. Nyní se apaticky plouží šedivým životem a zlehka nasává. Má dost známých, vysoce postavených i v undergroundu, ale chybí mu vyšší smysl, k němuž by se mohl upnout. Denně je svědkem toho, jak se Británie brání proti chaosu fašisticky tvrdou imigrační politikou, sužují ji teroristické bombové útoky a uvnitř země zesilují radikální protistátní bojůvky. Jedni z posledně jmenovaných magorů mu takhle jednou přetáhnou na ulici pytel přes hlavu a odvezou ho do své buňky. Theo zůstává v klidu, dokud nezjistí, že vůdkyní téhle organizace, která si říká Fishes (Ryby), je jeho bývalá manželka Julian. Její nabídka zní celkem solidně: přijmi úplatek a zařiď téhle černošské ilegální imigrantce vízum, aby mohla vycestovat a neskončila v internačním táboře. Než si ovšem Theo všechno pořádně srovná v hlavě, situace se vyvine natolik dramaticky, že mu nezbývá než prchat, být vláčen okolnostmi a chránit onu mladou dívku jménem Kee, která, jak se ukáže, má nesmírnou cenu ? je totiž v osmém měsíci těhotenství. Ona je zázrak, na nějž se čeká již tak dlouho. Kvůli ní jsou ochotni všichni zabíjet i nasadit vlastní životy.

Když jsem si k Potomkům lidí četl synopsi a zjistil, že film vznikl na motivy románu P. D. Jamesové (známé především jako detektivkářka a nikoli sci-fistka), předpokládal jsem, že výsledek bude něco podobného 12 opicím nebo Gattace. Ve sterilních, případně šerosvitných statických záběrech si budou lidé inteligentně, nebo mírně vyšinutě povídat na různá vědecká, etická a metafyzická témata a důraz bude položen na dějovou pointu a herecké výkony. Nějak mi předem nedošlo, že snímek režíruje Alfonso Cuarón, autor, který oživil formálně nekonečně nudnou sérii Harryho Pottera a má za sebou oslňující a smyslnou Mexickou jízdu. Společně s Fernandem Meirellesem (Město bohů, Nepohodlný), Alejandrem Gonzálezem I~nárrituem (Amores perros ? láska je kurva, 21 gramů, Babel) a Paulem Greengrassem (Krvavá neděle, Bournův mýtus, Let č. 93) patří Cuarón mezi nejlepší filmaře současnosti, přičemž je nutné zdůraznit slovo ?filmař?. Tito režiséři netvoří osobní výpovědi a ?umění?. Žijí filmařinou a mají absolutní cit ? oko i sluch ? pro to, co kinematografické médium dokáže provést s našimi smysly i celým tělesným prožíváním. Vědí zkrátka, jak zaháčkovat náš zrak (a skrze zvukové vibrace třeba i žaludek) k tomu, abychom se nechali filmem táhnout a byli do něj fyzicky vnořeni.

Potomci lidí se po pomalé a mírně roztříštěné dějové expozici během několika vteřin uvnitř jediné scény zlomí v něco, co by mohl být nejlepší akční film dekády, kdyby ovšem jeho hlavní postavy nebyly přesným protipólem toho, co považujeme za akční hrdinství. Clive Owen coby Theo je nesmírně unavený a povadlý, navíc většinu času zápolí s tím, že nemá buď žádné, nebo pořádné boty, takže ho zábne od nohou, podkluzuje, pajdá a šmatlá, je zásadně oslabený už v základním postoji vůči ostatním (lépe vybaveným) a bezmocný vůči souběhům událostí. Ironický přestálý hippík, kterého hraje Michael Caine, zase představuje morální střed díla a díky němu probleskne plátnem i nějaký ten černý humor, ale akci od zhuleného důchodce očekávat nemůžeme.

Kniha P. D. Jamesové, co o ní vím zprostředkovaně, vypovídá o koloběhu smrti a znovuzrození a má výrazně spirituální náboj. Film je naproti tomu silně politický a reflektuje současné globální problémy, které provázejí západní svět konfrontovaný s barbarskostí ostatních světů, jež prolomily dosud pevně střeženou hranici ?naší civilizace?.

V Potomcích lidí se nicméně nedozvíme téměř nic o příčinách momentálního stavu, není vysvětleno, jak to, že vedle sebe existují tak silně rozdělené společenské frakce, ale vidíme dopodrobna následky tohoto civilizačního rozkladu. Jinak řečeno: síla tohoto díla není v dějovém rozvrhu a otevřených ?poselstvích?, ale v mistrovsky uspořádané mizanscéně, kde každý detail před kamerou má své místo v rámci celého záběru. Dala by se napsat dlouhá studie o záběrování a perfekcionistickém umisťování lidí a věcí do přesných kompozic, které přitom nikdy nebudí dojem patetické pózy, ale vždy v nich tepe život a sálá špinavá realita. Je až paradoxní, že film o téměř zničeném světě je tak krásně nasnímaný. Obraz má až nezvyklou ostrost a skvělé barvy (žádné vybledlé či potemnělé hnusy, na něž si poslední dobou tolik potrpí jiné velkoprodukce). Ohromí také obrovská hloubka pole, díky níž vidíme často i na sto či dvě stě metrů daleko, a uvnitř toho se rozehrává několik plánů akce. Drama tu vzniká přímo z toho, co se hýbe a mění v hlubokém prostoru záběru, nepotřebujeme k tomu vědět nic víc. Obrovské množství věcí se děje jakoby bokem nebo zmizí ze záběru, zrovna, když to nečekáme, a naopak uvidíme věci, které nejsme zvyklí moc často vídat.

Cuarón navíc, společně se svým kameramanem Emmanuelem Lubezkým a operátorem Georgem Richmondem, preferují snímání pomocí steadicamu (speciálního kameramanského postroje vyrovnávajícího otřesy). Dojem autenticity tak neprodukují pomocí klátivé a těkavé ruční kamery, ale samotnou přítomností ?pohledu někoho třetího zpoza zad?: Ten jakoby následuje zcela hladkými pohyby hrdiny i ve chvílích největšího vytržení a zmatku. Přehlednost a délka některých záběrů je naprosto fascinující a překonává všechno, co jste kdy viděli třeba u Briana De Palmy nebo ve Spielbergově Válce světů. Pamatuji si celkem na tři takovéto záběry-sekvence, z nichž každý sám o sobě zaručuje snímku věčné místo v dějinách, učebnicích a encyklopediích a za něž samotné by bylo hodnocení snímku stem procent adekvátní. Trvají tak dlouho, až si při nich uvědomíte jejich délku, a pak zase zapomenete, že se pokračuje bez přerušení. (Je dost dobře možné, že tuto technickou brilanci ještě o něco více ocení lidé, kteří hrají 3D počítačové hry, protože toto je zfilmovaný Half-Life  a Counter-Strike z pozice neozbrojeného.)

Potomci lidí obsahují i některé polemické znaky, jako je silně návodná biblická symbolika či poněkud zbytečné ukazování slavných uměleckých děl. Ale i tak váhám mezi tím, zda Let č. 93 neustoupí v mém žebříčku z dosavadně nejlepšího filmu roku na druhé místo. Cuarónovo dílo nám totiž předkládá podobně vypjaté okamžiky, ale vzhledem k tomu, že postavy v příběhu dobře známe, chápeme jejich prožívání emocionálně hlouběji.