Zajatci mlhy

Píše se rok 1944, a přestože se v téhle Bohem i generály zapomenuté osadě nikdy nebojovalo, budou tu možná umírat lidé. Je to vesnice žen, jejichž mužové na frontě zemřeli či právě umírají, nebo se vracejí jako váleční invalidé, kteří se poznají podle toho, že jim stačí jen jedna bota. A právě sem přivádí válkou vytočený poručík Grigorij (jehož dokáže uklidnit jen vodka nebo střílení fašistů) skupinu německých  zajatců, kteří tu mají postavit radiomaják. A protože to jsou široko daleko jediní použitelní chlapi na všechny úkony, které místním ženským chybějí, dojde ke spontánní asimilaci, která je v naprostém rozporu s vojenskými řády i Grigorijovou likvidační (ale postupně vyprchávající) agresivitou. Stavba pomalu končí a s ní i zimní idylka – neboť „ruský medvěd“ je zvíře, které je schopné zmařit cokoli.

Talentovaný debutant Arťom Antonov natočil za nějaký milion eur cosi jako pacifistický a etnografický válečný film, v němž se snoubí prvky tradičního stylu ruské kinematografie (viz kompozice scény, kdy stojí vesničané s vidlemi a sekerami proti vojákům) s novým pohledem na kdysi nedotknutelně heroizované téma. V mnohém připomíná Rogožkinovu Kukušku, jež pracovala s podobným dramatickým kontrastem, obohaceným ženským prvkem a šamanskými rituály. Spíše průměrnější herecké výkony Zajatců jsou kompenzo- vány silnou, překvapivou a šokující pointou, přicházející jako nečekaný výstřel ze zálohy, umocněný i tím, že tvůrci pochopili, že po něm již není třeba nic dodávat.

Zajatci mlhy je film, v němž nejsou hrdinové, film tak jednoduchý i složitý, jako je válka nebo život v tajze či hledání odpuštění a smíření na čistém konci světa, kde se dá sekerou udělat všechno, kromě dětí. Zdá se, že po svérázném Rogožkinovi přichází Cinemart s dalším objevem.