Dobrý ročník

Cynický parchant Max Skinner je protřelým žralokem londýnské burzy, který nachází potěšením v tom, jak upřímně ho všichni nenávidí. Ostatně ani on nemá rád nikoho (včetně sebe). Jedinou výjimkou býval strýček Henry, v jehož venkovském domě v Provence Max kdysi trávíval prázdniny. Posledních deset let se ovšem věnoval tloustnutí a vydělávání peněz a zapomněl tak na všechny tehdejší lekce o běžných radostech života, jako jsou dobré jídlo a víno či umění lenošit. Když se Max dozví, že strýček zemřel bez závěti, znamená to pro něj v prvním okamžiku jenom nepříjemnou komplikaci: jako jediný dědic má totiž na krku jeho venkovské sídlo. Max, čerstvě posílen špinavou finanční transakcí, si zaskočí do Francie vyřídit pozůstalost. Cíl: dům rychle a výhodně prodat, nejlépe nějakým hloupým Američanům.

Jakmile však počtářský Angličan pod kamenem u zašlých vrat jako vždycky najde starý klíč a natáhne do chřípí vůni životodárně h(n)ojivého slepičince v zabydlené zahradě, jež nenápadně přechází v pečlivě udržovaný vinohrad, pohne se cosi v místě, kde kdysi míval srdce. Malebně zchátralý dům je plný vzpomínek a byznysmen, který ze svého slovníku dávno vypustil slovo dovolená, najednou zjišťuje, že má víc času, než předpokládal. Špinavá transakce mu vynesla týden nuceného volna, během kterého telefony z Londýna ztrácejí na významu a otázka, jestli usedlost má nějakou hodnotu, získává nový přídech. Nad sušenou levandulí odpuzující škorpiony a mršinovým buketem místního vína zlověstné značky Le Siroque začne navíc s nebezpečnou silou převládat vůně ženy – nepřístupné, vznětlivé a krásné Fanny Chenalové, která pracuje ve vyhlášené hospůdce v nedalekém městečku…

Nelze dost dobře předstírat, že v novém filmu Ridleyho Scotta se děje o moc víc. Arogantní, uspěchaný, zcyničtělý Londýňan, masírovaný z jedné strany nostalgickými vzpomínkami a z druhé neuspěchaným požitkářským životním stylem francouzského venkova, prozře a pochopí, jaké jsou skutečné životní hodnoty – a chtěla bych vidět toho smělce, který by pochyboval o tom, že Fanny nakonec přestane být tak nepřístupná, jak vypadá, když ji nadutý Anglán v autě při prvním setkání omylem srazí z kola.

Zvlášť když Maxe hraje Russell Crowe, který téměř nesleze z plátna, leda snad aby si v zákulisí dal další sklenku znamenitého Bordeaux značky Le Coin Perdu, drahocenného místního vína, které speciálně pro potřeby své knižní předlohy vymyslel spisovatel Peter Mayle.

Kouzlo okamžiku

Chvílemi se zdá, že Russell Crowe vyzařuje takové množství slunečného chlapského charizmatu, že (přinejmenším ženské části publika) k blaženosti postačí pouze sledovat, jak se rozvaluje na židli. Je ovšem pravda, že dobrou romantickou komedii drží nad vodou většinou víc než jen to, jak to hlavnímu představiteli sluší. Klíčovou roli tu hrají i obsazení hlavní ženské role,  vtipné dialogy či zajímavé vedlejší postavy, jež nejsou jen standardními figurkami... Dobrý ročník ovšem kašle na většinu pravidel komerčně úspěšného filmového vypravěčství nebo si s nimi ležérně pohrává. Autoři nakonec ani příliš nezastírají, že je nezajímá řídká zápletka kolem záhadného původu Le Coin Perdu a nemanželské dcery strýčka Henryho, Američanky Christie Robertsové, která Maxovi svými dědickými nároky hrozí zkomplikovat prodej usedlosti. (Jde však nepochybně o posun oproti nevyvážené zápletce z literární předlohy, v jejíchž tenatech beznadějně uvízl Mayle – jinak Scottův provensálský soused a spolupracovník na reklamních spotech z doby před třiceti lety).

Ve filmu Dobrý ročník (dokonce ještě víc než v páté knížce populárního britského spisovatele) jde především o okouzlený popis prosluněné atmosféry a vtipných detailů ze života místních rázovitých obyvatel. Nepříliš zkušený scenárista Marc Klein (Lásce na stopě) si sice s předlohou s nadhledem pohrál (a dodal do ní celou retrospektivní vrstvu, v níž Maxova cesta k sobě samému působí jako zajímavé „rozpomínání“ na to, co se kdysi vlastně stalo u Henryho bazénu). Dramaturgické nedostatky předlohy i scénáře by horšímu a méně protřelému režisérovi srazily vaz, Scott ovšem z nedostatků učinil přednost. Jeho film je založen na atmosféře přítomného okamžiku, jejímž středobodem je Crowe, a na živoucím pocitu nostalgie, již v nás mohou vzbuzovat jemně zaprášená láhev vína dobrého ročníku, právě přinesená ze sklepa, a staré francouzské filmy. Sám Scott odkazuje především k „rytmicky jiným“ dílům Jacquese Tatiho Prázdniny pana Hulota (1953) a Můj strýček (1958), ať už jménem rafavého pejska místního vinaře Duflota či přímo ukázkami z nich promítanými v hospůdce, kam Max pozve Fanny na schůzku.

Jako doprovod milostného dialogu plného varování z obou stran tam zahlédnete i úryvek z Vadimovy klasiky A Bůh stvořil ženu (1956) – a právě ženy, ať už Fanny (Marion Cotillardová/Velká ryba), Christie (Abbie Cornishová/Candy) či Duflotova tělnatá manželka Ludivine (Isabelle Candelierová) jsou v tomto vyprávění nedílnou součástí Maxova/Scottova okouzleného přitakání životu... Není divu, že Scott odkazuje až k tak klasické hollywoodské moralitě o polepšení upjatého suchara krásnou ženou, jakou je Leopardí žena Howarda Hawkse z roku 1938 (tedy přinejmenším ve stylizaci Russella Crowea v úvodu).

Hurá, prohra! 

Vypravěčská struktura je záměrně rozvolněná: kamera často jen uvolněně kopíruje rytmus staré písničky či oddaně následuje svou hvězdu, svobodně dovádějící v prosluněné zahradě. Na to, že jde o svého druhu esej načrtnutý na okraj komediálního žánru, upozorňují tvůrci i sentencí o tom, že základem dobré komedie je správné načasování. Právě toho je ovšem sám film úmyslně zbaven – respektive nabízí vlastní tempo, nepochybně stěží snesitelné pro ty, kteří se našli spíš v bitevních scénách z Království nebeského či v soubojích z Gladiátora (kde Scott vytěžil Crowea zcela odlišným, byť neméně přitažlivým způsobem). Přepečlivě budovaná atmosféra příjemnosti vede až k tomu, že se měníme ve voyeury s uměle zpomalenými diváckými instinkty, nadrženě hltající okázale předváděný životní styl. Z dané „povrchní“ atmosféričnosti ovšem vybočuje do hořce realistické hloubky rozpracovaný vztah Maxe a Fanny, jenž by klidně mohl tvořit základ vážněji laděného příběhu… kdyby o to ovšem někdo stál. Dobrý ročník je záměrně oddechovým projektem, „divertimentem“ pro radost sobě i druhým, jímž Scott proložil prostor mezi rozmáchlým dobrodružstvím Království nebeského a velkoryse připravovanou retrokrimi American Gangster (2007). Jako by se i on pro jednou chtěl řídit prohlášením strýčka Henryho, že „samotný akt prohry může být zdrojem obrovské moudrosti a následující výhra pak poskytuje větší potěšení“.

Ani sofistikovanou odpočinkovou hříčku ovšem tvůrce Scottova formátu nedokáže zcela zbavit komerčního potenciálu: Dobrý ročník není náhodný ani odfláknutý, byť v něm hraje roli improvizace v „přirozených“ kulisách. Herci obklopující Crowea jsou vybráni přepečlivě s ohledem na typ a atraktivitu retrospektivních scén zvyšují Albert Finney v roli strýce a talentovaný Freddie Highmore, který se znovu úspěšně vyhýbá nástrahám roztomilosti coby dětské, ale už příslušně počtářské vydání Maxe.

Další hvězdou filmu je ovšem pro mne sám Ridley Scott: Dobrý ročník je pozdním dílem téměř sedmdesátiletého tvůrce, který jistě pije dobré víno častěji než autoři snobsky sterilní Bokovky, kde šlo spíš o moralizování než o praktickou enologii.

Čas se zkrátka nemusí počítat jenom na roky, ale i na ročníky. Místo manipulativních a promyšlených diváckých hitů se také jednou může lahvovat zemitě „osobní“ pravda o tom, jak voní vzduch při západu slunce. Sebeironie starého pána může být docela vážná a dojemná věc: místo Gladiátorovy hrudky země hrdina mezi prsty promne slepičinec. A vyhaslý doutník zapomenutý u bazénu v zahradě dozajista patří strýčku Henrymu stejně jako samotnému Scottovi.