Profesionální manželka

Ozon (1967) má v českých kinech stálé místo – uvádí se zde prakticky každý jeho film (točí jeden ročně) – naposledy Ricky. Jeho autorská díla mnozí shledávají nevýraznými. U mne si bohatě napravil pověst touto jemně kořeněnou, politicky nekorektní fraškou.

Slovo Potiche, jak zní originální název, znamená ve francouzštině “okrasná váza“. A paní Pujol není ničím jiným. Pro svého manžela udělá vše, on si jí však neváží – a když, tak pouze jako služky a vhodného doplňku domácnosti. Až jednou pohár přeteče, váza se rozbije na tisíc kousků…a role se začnou obracet…

Děj se odehrává v 70. letech. Tomu odpovídá stylizace filmu, počínaje kostýmy postav (včetně velkých tmavých brýlí) přes obraz (křiklavé barvy), až po střihovou skladbu (stmívačky, stíračky nebo split-screeny telefonujících postav). V duchu “oldies“ se nesou i hudební motivy. Kašírované interiéry a zejména herecké výkony jsou místy přehnané až na hranici karikatury. Film se tak na první pohled podobá Ozonovým předchozím dvěma divadelním adaptacím, Kapky deště na rozpálených kamenech a 8 žen.

Opět si vybral současnou látku (hru z roku 1980). A opět se divadelnost na plátně projevuje: v důrazu na dialogy a vůbec na herecké výkony, také v sevřenosti prostředí (zejména na počátku se vše děje v domě). Tematicky se však tentokrát režisér posunul dál – nevěnuje se tématu homosexuality (Kapky deště…) ani podobám ženské povahy jako v muzikálových 8 ženách. Potiche je podobně jako 8 žen svého druhu poctou síle ženy, ale jinak. I zde je muž – zvláště ten typu macho - nakonec převálcován její silou. Ovšem tentokrát ne pouze v rámci rodiny, ale celé společnosti – rod ženský vítězí nad mužským. Hrdinka se stává ředitelkou firmy a nakonec jde dokonce do politiky. Z domácí puťky se dostává čím dál více na místo muže a přejímá jeho místo. I když režisér děj usadil do 70. let, v podstatě vypráví o celém úseku od 70. let do současnosti – jak se role ženy ve společnosti proměnila a kam směřuje.

Mohlo by to znít jako feministický film. Jenomže ono to celé zavání spíše úsměvnou provokací než pamfletem. Zpočátku si tvůrce střílí z autoritářských mužů, v závěru zase dovádí ad absurdum “návrat matriarchátu“.

Děj se točí kolem stávky v továrně, a tak se tvůrce párkrát mezi řádky otřel o politickou situaci ve Francii: cholerický manžel Pujol (skvělý Luchini) cituje slogan prezidenta Sarkozyho („Více pracovat, více vydělávat“). Na české diváky zapůsobí komunistický starosta Babin, který balí hrdinku sebeironií („Budeme spolu budovat lepší zítřky.“). Babina ztvárnil elegantně starý pán Depardieu. Hlavní roli Madame Pujol si střihla s lehkostí Catherine Deneuve. Na jejím důstojném kouzlu celý film stojí.

Dosavadní návštěvnost ve Francii dává tušit, že se tato hříčka stane jednou z nejúspěšnějších tamních komedií roku. Vtipem a chytrostí ji jen tak nějaká nepřekoná ani v našich luzích a hájích. Ozon si hraje s mužskými a ženskými stereotypy. Ani na konci filmu nebudete vědět, o co mu vlastně šlo. Takový “bipolární“ film by nenatočil feminista, a už vůbec ne nějaký šovinista. Ozon netají svou homosexualitu - možná i díky tomu má odstup, tolik potřebný k takové legraci.