Dobré srdce

Když se dívám na běžný, třeba béčkový, byť zručně udělaný film, který nemá ambice být něčím víc než dobrým řemeslným výrobkem, zhruba vím, čím mě tvůrci nakrmí. Většina schémat je předvídatelných a mně to nevadí, protože to očekávám. Pokud je mi ale předložen snímek, který se tváří ambiciózněji, jako něco víc, třeba atypický příběh ze života, čekám i to, že budu něčím překvapen. Začnou-li se pak na mě sypat otřepaná dějová klišé a příběh se stává předvídatelným, pak mě na rozdíl od komerčních filmů takovýhle přístup zklame. Přesně to se mi stalo i s filmem islandského režiséra Dagura Káriho Dobré srdce. V našich kinech jsme od něho kdysi viděli jeho debut Albín jménem Noi.

Příběh nás zavádí do New Yorku a jeho hlavními postavami jsou starý majitel baru a mladý bezdomovec. Jacques je svérázný, samotářský, sobecký chlap, který nikdy neměl rodinu a veškerý čas věnuje provozu svého malého baru se stálou klientelou. Svým způsobem je to fascinující figurka, zejména díky hereckému obsazení, z člověčího úhlu pohledu si k němu ale normální divák hledá cestu dost ztěžka. Má problémy se srdcem, utrpěl již několikátý infarkt a zdá se, že jeho dny na této planetě jsou sečteny. Lucas je mladý naivní týpek, který bydlí (doslova) pod mostem a jeho jediným dočasným společníkem je malé koťátko… ačkoliv má řadu známých i mezi lidmi stejného údělu. Jak a proč se v této situaci ocitl, se nedozvíme a pro film samotný to není až tak důležité. Podstatnější je, že Lucas se rozhodl svoji nezáviděníhodnou situaci dobrovolným odchodem ze světa.

Jacques a Lucas se setkávají v nemocnici. Jacques je tam se svojí srdeční záležitostí, Lucas s neúspěšnou sebevraždou. Ocitají se na jednom pokoji a poměrně rychle se sblíží. Jacques má totiž plán. Pro svůj bar si hodlá najít následovníka, někoho, kdo podnik převezme a bude ho provozovat v jeho duchu. Zkrátka takový způsob, jak oklamat smrt a nechat dál žít alespoň své představy o životě. Ovlivnitelný Lucas se i kvůli bezvýchodnosti svého postavení zdá být vhodnou „loutkou“. Po propuštění z nemocnice si ho Jacques na ulici vyhledá a vmanipuluje ho do svého scénáře. Lucas je opravdu hodný a naivní mladík. Často překračuje hranice, za kterými se samička dobrá vůle mění v samečka dobrého vola. Tím pokouší trpělivost starého muže a vše vyvrcholí, když do baru, kam mají ženy přístup zakázán, vstoupí jedné noci podobně ztroskotaná duše, jakou byl on sám…

Hlavní síla Dobrého srdce spočívá v hereckých výkonech. Brian Cox už nás v mnoha filmech přesvědčil o bohatosti svého rejstříku, a coby Jacques opravdu exceluje, byť, jak jsem se zmínil, je těžké tohoto manipulátora a zatrpklého starce brát jako sympaťáka. Paul Dano nám také není neznámý, připomenu například Malou Miss Sunshine, kde hrál Dwayneho, zamlklého bratra titulní postavy. Především Cox táhne většinu filmu a dovolí smířit se s dějem i tam, kde z obrazů přímo řve chtěnost a klišovitost. Plusem jsou rovněž epizodky s osazenstvem barvu. Představitelka April, Francouzka Isild Le Besco, nemá příliš prostoru ani charismatu.

Pokud jste pár podobně laděných melancholických i humorných filmů, zejména ze severské produkce, už viděli, nic vás nepřekvapí… spíš naopak. Děj plyne naprosto schématicky, je většinou předvídatelný, dokonce včetně některých dialogů. Vrcholem je pak zoufale neoriginální závěr, který nepotěší, nedojme a vyvolá jen bezmocné rozhození rukama. Samozřejmě, že je to všechno slušná zábava a určitě ne ztráta času, nicméně tak jako mají nenáročné divačky nekonečné televizní seriály, mají i příznivci nezávislých filmů své standardní výrobky na míru. Dobré srdce je jedním z nich…