Tron: Dědictví 3D

Všechno začalo v roce 1982. Studio Disney uvedlo do kin velmi netypický sci-fi snímek Tron. A svět získal novou modlu. Je pravda, že od studia, které se etablovalo jako průkopník jedinečných kreslených snímků, čekal podobné „pecky“ pro dospělé či dospělejší publikum málokdo. Ale konec sedmdesátých a začátek osmdesátých let minulého století byl obdobím, kdy studio Disney dospívalo a vzhledem k svému zázemí mohlo přicházet s různými experimenty. Ze stejného období pochází také potěmnělá space opera Černá díra (1979), která se mj. dočká svého remaku v roce 2012. A režírovat bude Joseph Kosinski, tedy muž, který stojí i za pokračováním Tronu.

Ale zpět k prvnímu dílu, který představil velmi originální a působivé technické zpracování. To vycházelo z grafiky prvních vektorových počítačových her a takovým způsobem nebylo na filmovém plátně doposud použito. Natočit něco takového nebylo jednoduché. Příběh filmu hezky zapadá do sci-fi boomu té doby, nicméně zpracování je opravdu jedinečné a jinde neviděné. Boj proti počítačovým programům, které ovládá Centrální jednotka, je velkým epickým putováním kybersvětem. Je to jedinečná výprava a je příjemným překvapením, že i po tolika letech nepůsobí zastarale. Ano, počítačové technologie pokročily o světelné míle vpřed, ale určitá pravidla zůstala zachována. S trochu nadsázky lze říci, že kromě grafického rozhraní, je snímek stejně moderní jako kdysi. Navíc – s ohledem na průnik počítačů mezi běžné uživatele – je to možná tak, že právě dnes, více než kdykoliv jindy, má Tron šanci snadno najít publikum, které ho plně pochopí.

I to bylo jistě impulsem k tomu přijít s pokračováním. Nevím, jaká osvícená hlava přišla s nápadem na regulérní druhý díl namísto remaku (které jsou dnes v kursu mnohem více), ale díky jí za to. Vypadá to, že nejvíce v tom měl prsty režisér Kosinski a producent Sean Bailey. Zaútočili na studio ukázkou nového grafického designu. A nejenom na studio. Svou vizi představili fanouškům a ti se pochopitelně chytli. V roce 2008 se tak začala rodit vize snímku TR2N, jenž byl později přejmenován na Tron: Dědictví. I přes změnu „grafického rozhraní“ je v pokračování víceméně zachováno vše podstatné, čím první film publikum i kritiku zaujal. Dočkáte se tedy „gladiátořích her“, motocyklových závodů (s poněkud drsnějšími pravidly než obvykle motocyklové závody mají), tanků a samozřejmě i všudypřítomného neonového svitu. Co je možná ještě důležitější, dočkali jsme se příběhu, který na první film navazuje. A co je ještě lepší – hned dva herci z původního filmu se objevují v jeho pokračování. Prvním je samozřejmě Jeff Bridges, jenž byl tím prvním Uživatelem, který vstoupil do systému (díky novému druhu laserového scanneru) a zúčastnil se boje proti Centrální jednotce. Ve druhém filmu je nejen patřičně starší, ale také od jisté doby nezvěstný. Po sobě zanechal syna Sama (Garrett Hedlund), který dospěl s vědomím, že už otce nikdy neuvidí. Ale jednoho dne i jeho uloví paprsek laseru ve staré (nyní zavřené) herně jeho otce a přenese ho do virtuálního světa. A jak už jistě víte z upoutávky, jeho otec se nachází právě zde. Ale šťastné rodinné setkání se nekoná. Ani nějaká idylka. Nový virtuální svět se příliš neliší od toho, který ovládala Centrální jednotka v prvním díle. Jenže Sam je pravým synem svého otce, a tak lze tušit, že změna stávajících poměrů bude způsobena i jeho přičiněním.

Není na to ale sám. Po jeho boku se objevuje Quorra v podání krásné Olivie Wilde. O té se v tomto čísle ještě dočtete, jelikož se objevuje tento měsíc také ve snímku Tři dny ke svobodě. Lépe si ji ale budete pamatovat spíše ze seriálu Dr. House. Tato šikovná herečka tu dokazuje, že nejenom dobře vypadá, ale opravdu umí i hrát. Osobně ji současné filmové příležitosti ze srdce přeji.

Ale to jsme trochu odbočili od druhého veterána z prvního dílu, který se vrací ve své roli. Bruce Boxleitner si zopakoval roli Alana Bradleyho a samozřejmě také virtuálního Trona. Jeho přítomnost potěší především fandy této látky.

Nyní se konečně můžeme podívat, jak vlastně druhá výprava do neonového světa dopadla. Výsledek je víceméně nerozhodný; pozitivní prvky možná lehce převažují. Mezi nimi dominuje především úchvatné vizuální zpracování, které – zvláště ve 3D – nemá chybu. Je prostorové, dynamické, promyšlené do nejmenšího detailu. Ačkoliv ctí originál, přichází s patřičným upgradem, jenž místy skutečně bere dech. Od koncepce jednotlivých kostýmů a strojů, až po celkovou vizi; od detailů po celky. Samozřejmě si nelze nevzpomenout na Matrix, který v roce 1999 položil základ všem budoucím sci-fi blockbusterům.

Stejný snímek si možná vybavíte i díky dynamickému elektronickému hudebnímu doprovodu, jenž mají na svědomí Daft Punk. Kombinace retro zvuků s moderní elektronickou hudbou má něco do sebe a většinou ladí s obrazem a podtrhuje vyznění akčních scén. Na druhou stranu se v několika místech zdá, že se hudba tlačí až příliš dopředu a zastiňuje dění na plátně. Nicméně – kombinace hudby a obrazu je tím nejlepším, co se tu děje. Stále je na co se dívat, vizuální orgie vtahují do světa Tronu a dávají zapomenout na ten náš reálný svět.

Bohužel, co se tvůrcům tak úplně nepodařilo zvládnout, je příběh samotný a dialogy. Řada klišé, mlácení prázdné slámy a velmi slabých oslích můstků dokáže člověka zase vytáhnout z toho úchvatného zářícího světa a vrátit ho do sedačky v kinosále. A bohužel je tu těch slabých míst opravdu dost, což ve výsledku filmu strhává hodnocení. Jako videoklip by to holt bylo super, jako film je to poněkud slabší.

Tron: Dědictví představuje asi to nej, co lze po technické stránce od filmu chtít. Není to taková revoluce a překvapení jako u prvního dílu v roce 1982, nicméně díky 3D obrazu a šikovnosti tvůrců vizuálních efektů, je to podívaná, kvůli které stojí do kina zajít. Bohužel hrozí, že budete odcházet z rozporuplnými pocity z nenaplněného očekávání – a za to může dějová a dialogová složka filmu. Na druhou stranu, mohlo to dopadnout i mnohem hůře.