Úterý po Vánocích

Ne každý má před Vánoci důvod ke štěstí a radosti. Některým lidem se v tento čas – tak samozřejmě braným jako chvíle pohody a rodinné lásky – doslova zhroutí celý život, a úsměv se stane tím posledním, na co mají sílu. Jednou z nich je i Adriana. Ještě před chvílí měla stejné starosti a radosti, jako většina matek svých malých dcer – jaké vybrat dárky, kam je schovat, co uvařit a jak nejlépe připravit štědrovečerní večeři. Když však teď od svého muže, se kterým žije posledních deset let, slyšela větu: „Jsem strašně zamilovaný,“ netušila, jaká rána a bolest přijde s větou následující.

Rumunský režisér Radu Muntean přichází s minimalistickým dramatem o milostném trojúhelníku, který může dobře skončit jen pro dvě strany. Hlavní figurkou této hry je Paul (Mimi Branescu), obyčejný čtyřicátník, který se (jako velká část jeho mužských vrstevníků) rozhodne obětovat rodinné zázemí tvořené manželkou Adrianou (Mirela Oprisor) a malou dcerkou, kvůli mladší milence Raluce (Maria Popistasu). Raluca je zubařka Paulovy dcery. Nijak na Paula s přiznáním své ženě netlačí, protože chápe, že jejich dcera potřebuje oba rodiče. Paulovo svědomí mu však brání dál žít ve lžích, a tak se rozhodne jít s pravdou ven. Osudný moment pravdy a bolesti padl na Vánoce.

Jako mnoho rumunských filmů se i Úterý po Vánocích soustředí na přirozenost a skutečnost obyčejných lidí. Všichni herci odvádí skvělé herecké výkony, až máme pocit skryté kamery snímající běžný den běžných lidí v posteli nebo u zubaře, vedoucí zcela reálné dialogy, které ne vždy vyjadřují jen to nutné, ale většinou i spoustu nepodstatného kolem. To je možný kámen úrazu. Když ležíte s partnerem nazí v posteli a povídáte si, má to pro vás nějaký význam. Alespoň je to komunikace, kdyby nic jiného. Ale pro přihlížejícího je jen dlouze se táhnoucí nuda, kterou rozptýlí možná jen nahota obou herců, která ukazuje více, než je u podobného filmu běžné a nutné. Ano, minimalistický film využívá dlouhý statických záběrů, takže netvrdím, že je to špatně. Jen je to prostě nudné. Dlouhý dialog v posteli nahradí snad ještě delší situace v zubní ordinaci. Ta i přes pocit dokumentárního filmu o růstu zubů a potřebě rovnátek zůstává klíčovým momentem filmu. S kamerou postavenou tak, aby byla vidět celá ordinace, sledujeme Paulovu nervozitu v situaci, kdy vedle něho stojí tři nejdůležitější ženy jeho života a pouze jedna z nich zná pravdu. Manželka netuší, že je zubařkou podváděna, a tak přirozeně řeší jen potřeby své dcery se špatně rostlými zuby, zatímco dcerka rovnátka chce hlavně kvůli růžové barvě a svou novou doktorku má docela ráda. Paul se snaží držet role vzorného otce, ačkoliv jeho myšlenky jsou stále u mladé blond lékařky a jeho pocit viny ho vnitřně ničí. Je rozhodnut říci své ženě pravdu i přestože ví, že jediný možný výsledek je špatný (Branescu a Oprisor jsou manželé i ve skutečném životě). Tehdy přichází to, o čem Úterý po Vánocích vypráví – emotivní příběh o lásce a o bolesti, kterou s sebou nese. Příběh o pravdě a lži, o souboji chtíče s výčitkami, a hlavně o rodinných vztazích a poutech, která se i přes svou pevnost dají přetrhnout jedinou chybou a jedinou větou. To vše podtrženo a umocněno rozpadající se harmonií Vánoc, kdy jen kvůli dceřině radosti Paul a Adriana zůstávají v předstíraných rolích šťastných rodičů. Oba však vědí, že realita a pláč přijdou po Vánocích.