Fimfárum – Do třetice všeho dobrého 3D

Podtitul Do třetice všeho dobrého je výstižný. Předchozí adaptace pohádkové klasiky (Fimfárum Jana Wericha, 2002 a Fimfárum 2, 2006) mohly ctitele předlohy nepatrně zklamat jenom tím, že v nich nezazněly kompletní texty, jež měli naposlouchané z desek či cédéček. Ale film si žádá své, nechce-li být jen popisnou ilustrací; na tu by stačili tvůrci podstatně menšího kalibru, než jsou Aurel Klimt nebo Vlasta Pospíšilová. V trojce je po legendě Břetislavu Pojarovi a režisérovi Jedné noci v jednom městě Janu Balejovi doplnili i fimfároví nováčci. Mladé duo Kristina Dufková (režie) a Denisa Grimmová Abrhámová (výtvarnice) se ujalo úvodní, nejkratší pohádky

JAK NA ŠUMAVĚ OBŘI VYHYNULI

Právě ten, kdo má knížku či její zvukovou podobu v malíčku, bude nejspíš prvních pár minut nevěřícně zírat a přemýšlet, kde se ve staré známé historce bere filmový štáb, vyrážející na reportáž. Chvíli se může bavit odvahou tvůrců, s níž prezentují v pohádkovém příběhu notorického kuřáka, nicméně převládá pocit O co tady jde?. Trvá až nepříjemně dlouho, než se poprvé ozve Werichův hlas, a jistá zmatenost přetrvává i dál. Vlastní legendu o obrech totiž kdosi vypráví filmařům v hospodě a její děj se trochu zmateně prolíná s realitou. Úvodní část je naštěstí nejkratší a rozpačitý dojem značně vylepší následující

O KLOBOUČKU S PÉRKEM SOJČÍM ANEB KRÁL MĚL TŘI SYNY

Příběhu starého, smutného krále, jenž posílá do světa své syny, aby mu našli ztracený klobouček mládí, ztvárnila Vlasta Pospíšilová mnohem šťastnějším způsobem. I ona vkládá do příběhu nečekané prvky, které ale nepůsobí rušivě a spíše posilují pozitivního ducha příběhu a veselý styl vyprávění. První princ jezdí ve sporťáku, druhý v bagru, kombinovaném s buldozerem, třetí začíná na mopedu a vypracuje se na automobilového závodníka. Že byla režisérka pro pohádku ideální volbou, dokazují i její slova:

“Téma nostalgie dobře chápu, mému věku je blízké, ale pro spoustu práce jsem nikdy neměla čas ani důvod se takovými pocity trápit. Řečeno obrazně jsem žádný klobouček v mládí neztratila. Proto mě zaujaly postavy královských synů, zejména nejmladšího Honzy. Jejich předobraz jsem nemusela hledat daleko – je to můj čtyřicetiletý syn a dva vnuci. Starší vnuk je statný náruživý motorkář, který se často rád prohání na Hondě, hlavně ho ale zajímají jeho veteráni, které dává do původního stavu. Mladší štíhlý vnuk je nadšený biker, který se své vášně nevzdává ani přes opakované úrazy. Občas mě potěší SMSkou s pozdravem ze svých výletů. Závodícího Honzu mi připomíná můj syn, orientační běžec, který již dvacet let závodí na tratích téměř celého světa.“

Loutky Petra Poše mají doslova své kouzlo. Jdou ale ještě dál než sympaticky ošoupané postavičky Gnomea a Julie. Honza má třeba výrazně pusu nakřivo, aniž by mu to ubralo na roztomilosti; přesně ta špetka espritu navíc, která přináší oscarový úspěch. A ve scénáři zůstala nepostradatelná hláška o krásné dívce, přinášející pivo. Ejchuchů!

ROZUM A ŠTĚSTÍ

Sotva si stačíte vychutnat radost a spokojenost z pohlazení předchozí pohádkou, rozjede to Rozum a Štěstí. Pětatřicetiminutové „to nejlepší na konec”, pro mě o to lepší, že jsem předlohu neznal a také mi rychle došlo, proč ve výtisku Fimfára z roku 87 chybí. Werich byl skvělý pohádkář; v režisérovi Davidu Súkupovi a španělské výtvarnici Patricii Ortiz Martínez nalezl adekvátní vypravěče. Jako by vám někdo poutavě a s láskou vyprávěl krásnou pohádku. Podobně zní i odpověď výtvarnice na otázku, co ji při natáčení nejvíc bavilo:
„Nejzajímavější je pro mě okamžik, kdy animátor oživí loutky. Je to magický moment, kdy všechno začne dostávat smysl. Člověk vytváří loutky, a pak má radost, když ožijí a jsou takové, jak si představoval, nebo dokonce ještě lepší. Práce animátora je pro tohle zásadní.“

Miloš Bárta

P.S. – Verzi ve 3D jsem si krátce po bolestech očí z Gnomea a Julie nechal ujít, ale mé hodnocení by už zvednout nemohla.

Nadlidská piplačka

V největší scéně se sešlo 29 loutek. Jedna může mít až 40 pohyblivých částí – oči, obočí, všechny klouby včetně špiček nohou. Vynásobeno počtem loutek musel animátor při natáčení jednoho záběru udělat s loutkami 1200 pohybů v jediném snímku. Vynásobeno počtem snímků na průměrný záběr (cca 6 vteřin) to znamená, že v jediném záběru udělal s loutkami skoro 174 000 pohybů. Animátor natočí denně v průměru jeden pětivteřinový záběr. Natáčelo se současně se třemi až čtyřmi animátory, celkem se jich na filmu podílelo deset. (bez počítačových animací a triků) a točilo se na třech scénách současně. Film vznikal přibližně tři roky. Celkem vzniklo přes sedmdesát loutek včetně zvířat, rekvizity lze počítat na tisíce, prostředí na desítky.