Gnomeo a Julie

Vážně, i kdyby na vás některé momentky z filmu působily až odpudivě líbivě, věřte, že ti pestrobarevní pidimužíci a pidižínky v pohybu a navíc trojrozměrně působí naprosto skvěle. S fotkami z Gnomea a Julie se to zkrátka má podobně jako se zahradními trpaslíky. Dokud se nehybní přiblble usmívají uprostřed svého záhonku, jsou trapně sladcí, ale jakmile za jejich majiteli zapadnou vrátka nebo padne noc, promění se rázem ve zdařilé a velmi trefné karikatury lidí. A teprve pak jsou nefalšovaně roztomilí.

Na Veronské ulici v jistém Stratfordu nad Avonou žijí sousedé a věční rivalové, pan Kapulet a slečna Monteková. Oba jsou fanatickými pěstiteli svých přezdobených a mocně přetrpaslíkpovaných zahrádek, a jelikož se opravdu nemají v lásce, není divu, že i objekty jejich posedlosti svádějí permanentní boj. Sebemenší nebo jen domnělá křivda na libovolném členovi jednoho z klanů je záminkou k okamžité protiakci. A je-li třeba řešit závažnou urážku na férovku, nastartují se zahradní sekačky a začíná závod jako vystřižený z Rychle a zběsile. Nebo spíš z Rallye smrti, protože „červenka“ Tybalt se běžně uchyluje k nečestným a nesportovním praktikám. Julie ze stejného tábora trochu připomíná Sněhurku, ale k její sladkobolnosti má hodně daleko. Starostlivý tatík ji nonstop nutí nehybně pózovat na hradní věži ve společnosti užvaněné žáby, civilním povoláním chrliče vody nad jezírkem. A Julie by se tolik chtěla zapojit do některé z odvetných akcí proti nenáviděným „modrákům“! Leč její první noční výprava na nepřátelské teritorium skončí úplně jinak, než si představovala, a na tragédii téměř antických rozměrů je zaděláno. Záhy propukne největší poprask, jaký kdy ta dvě mini území zažila. Vášně vzplanou o to větší, oč menší jsou jejich protagonisté, dojde k totální mobilizaci, do níž se zapojí úplně všichni od sádrových králíčků až po umělohmotného plameňáka a nejedna křehká čepička se ocitne v nebezpečí rozpadu na střepy.

Romeo a Julie (slovní hříčku s anglickým gnome – trpaslík snad netřeba vysvětlovat) od Franka Zeffirelliho z roku 1968 patří k filmům, jež mě silně oslovily. Na animovanou parodii jsem se těšil od chvíle, kdy jsem spatřil první fotku, na níž se Julie v černé kápi vrhá kolem krku Gnomeovi, pomalovanému jako člen speciálního komanda. Výsledek předčil má očekávání z několika důvodů. Trpaslíci jsou při vší roztomilosti v bližších záběrech realisticky otlučení, většina gagů je nejen vtipných, ale i originálních a děj i přes totálně známou předlohu každou chvíli překvapí. Leccos je dotaženo k dokonalosti: Prakticky v každém animáku například funguje nejméně jedna legrační postavička, „prcek v pozadí“, příležitostně komentující či ovlivňující děj (Scrat v Době ledové, tučňáci v Madagaskaru). Nenapadá vás, kdo by tuto roli mohl zastat v příběhu o trpaslících? Spolknu spoiler, nechejte se překvapit... Na výsledném dojmu má zcela jistě lví podíl i fakt, že film nevznikl v ryze americké produkci, ale za spolupráce zámořských filmařů s britskými. Mark Burton, jeden ze spoluautorů scénáře, má za sebou práci na takových hitech, jako byly snímky Slepičí úlet, Madagaskar nebo Wallace a Gromit: Prokletí králíkodlaka. A koneckonců, ani onen Will Shakespeare, jak je familiérně uveden v titulcích, nepocházel ze země neomezených možností...

Ač jednoznačně preferuji původní znění, pro dabing Gnomea a Julie platí totéž co pro loňskou Alenku v říši divů – je excelentní. Netřeba litovat, že neuslyšíme Emily Blunt jako Julii, Michaela Cainea v roli jejího otce, Jasona Stathama coby Thybalta nebo dokonce Ozzyho Osbornea, jenž namluvil zlovolného kolouška. Ruku na srdce – kdo by bezpečně poznal jejich hlasy, aniž by viděl tváře? Jan Dolanský a Tereza Bebarová v titulních rolích odvedli perfektní práci, stejně jako Tatiana Wilhelmová nebo Petr Rychlý, Petr Oliva je dabérským pojmem už dávno, a až uslyšíte Pavla Lišku, po Patricku Stewartovi či Dolly Parton ani nevzdechnete. Eltonu Johnovi pak patří zvláštní dík za to, že se ujal role výkonného producenta. I když opakovanou, tudíž trochu moc narcistní sebeprezentací (tím nemyslím hudební doprovod) připravil v mých očích film o dvacet procent, chybějících k nejvyšším uhodnocení.

3D

Jestliže mi momentální tři dé mánie poněkud leze krkem, v případě animáků volám hlasité a jednoznačné Ano! Trpaslíkům z Gnomea a Julie plastičnost sedne jako ulitá a žádná scéna ani efekt nepůsobí samoúčelně, na rozdíl od řady hraných filmů. Jeho zhlédnutí proto vřele doporučuji i zavilým odpůrcům trojrozměrného kina, o nepřátelích sádrových trpaslíků ani nemluvě. Ať už se budete bavit očekáváním, jak tvůrci transformovali ten který moment ultraznámé klasiky, nebo jen vyhlížet další vydařený vtípek, ať do kina půjdete inspirováni blízkostí sv. Valentýna ve dvou, s dítkem, celou rodinou nebo sólo, vsadil bych se o čepičku, že vás tenhle „mini příběh“ maximálně potěší. Každopádně vám to ze srdce přeji.