Norské dřevo

Knihy Harukiho Murakamiho jsou u nás velmi oblíbené, a není tedy divu, že se od už druhé adaptace jeho Norského dřeva mnohé očekává a skalní fanoušci si již předem rvou vlasy, co s předlohou původem vietnamský režisér Tran Anh Hung udělal. Můžeme je předem uklidnit, ačkoliv zde samozřejmě ke změnám oproti předloze došlo, duch zůstal zachován a zároveň je snímek přístupný i divákovi, který se ke knize nedostal. Pokud jste tedy tu čest neměli, vězte, že je Norské dřevo příběhem mladíka Tórua, kterého životem provází smrt. Nijak extrémně, ale dost na to, aby jej to v několika životních etapách zasáhlo. Pro snímek je klíčová sebevražda jeho kamaráda, po němž zůstala přítelkyně Naoko, jíž se tak zhroutil život. O to překvapivější je, že se o pár let později Naoko opět v Tóruově životě objeví a jako víc než jen kamarádka. Jenže pro ni je ona sebevražda příliš bolestivá a brzy končí v ústavní péči. Tóru tápe v definování jejich vztahu, a to i přesto, že ji miluje, a snad i proto, že se objevila druhá dívka, Midori, která mu není lhostejná. Jenže může člověk milovat dvě ženy? Může skutečně milovat, když ze vztahu zbyly jen občasné návštěvy bez intimního kontaktu? Je láska bez sexu jen romantickou představou z brakových románů? Kdy začíná zrada milovaného člověka?

Norské dřevo by mohlo být běžnou romantickou vyprávěnkou, kdyby se tak hluboce nenořilo do výše zmíněných otázek a mnoha dalších. Na jednu stranu velmi poetický film se nebojí sklouznout k praktické stránce intimity. Většina filmů z produkce na východ od Japonska by si nedovolila překročit tuto hranici. Pro západní film jsou láska a sex oddělené, to druhé může doplňovat první, ale nemusí. Norské dřevo tento primitivní přístup popírá. Neubírá sexu na jeho důležitosti ve vztahu, neubírá mu jeho významnou roli v soužití, ale zároveň jej ani nepřeceňuje, nedělá z něj výjimečný prvek lidské interakce, odtržený od citů. Když Tran Anh Hung ukáže velmi intimně a detailně scénu sexu, neukáže nic a vlastně ukáže vše, protože se více než na gymnastiku zaměřuje na skutečné emoce.

Což ovšem dělá z Norského dřeva i pro někoho hůře stravitelný snímek. Je pomalý, přemýšlivý a vyžaduje od diváka určitou angažovanost a míru vcítění. V tom naštěstí hodně pomáhají představitelé ústřední dvojice. Rinko Kikuči je v roli psychicky trýzněné Naoko vynikající a těžko jí můžete něco vytknout. Keniči Macujama jako Tóru je pak překvapivě schopný střídat pozice nešťastného chlapce, který neví, co se životem s dospělým mužem, jenž se rozhodne zase svůj život posunout o něco dál. Není to film dokonalý, ale je dostatečně kvalitní a inteligentní na to, aby stál za vaši pozornost, bez ohledu na znalost knižní předlohy.