Obřad

Víra ve vyšší mocné síly je neodmyslitelně spjata s lidskou existencí. A přestože většina zdánlivě nadpřirozených jevů (živelní pohromy, změny počasí, nemoci aj.) byla již vědou osvětlena, stále je tu několik temných míst, která současná věda nedokáže uspokojivě vysvětlit. Díky tomu zůstává brána k víře v bohy (ať již toho křesťanského či jakékoliv další) stále pootevřená, což je voda na mlýn všemožných církví a obskurních podnikatelů, kteří z toho profitují. Na druhou stranu, díky nedovřené bráně vzniká také řada zajímavých filmů, jež si mohou před úvodní titulky nalepit visačku „podle skutečných událostí“ a podpořit tak zájem diváků.

Obřad má nejenom tuto samolepku, ale je také založen na úspěšné knize. Jejím hlavním hrdinou je mladý Michael Kovak, který studuje na kněze. Tento fakt mu naštěstí neubral na vrozeném skepticismu. Není zaslepen vírou a mozek v hlavě má na víc než jen na zapamatování si modliteb. Colin O'Donoghue, jenž Michaela hraje, je ideálně zvoleným hercem. Jeho postoj mu věříte, koneckonců nemá jediný důvod věřit, že pojem exorcismus je něčím víc než jen zastaralým označením psychické nemoci. A jako takový byl již dávno překonán. Posedlý člověk podle něj nepotřebuje kněze, ale doktora. Inu, docela moderní myšlenka na zkostnatělou církev. Otázkou je, co se stane se skeptikem, když je vystaven skutečným důkazům, které může sledovat na vlastní oči a pocítit na vlastní kůži. Michaelovi se totiž poštěstí vycestovat z USA do Itálie na osvětové školení v exorcismu. A zde se setká s otcem Lucasem Trevantem, jenž je praktikujícím exorcistou.

Do role otce Trevanta byl obsazen Anthony Hopkins a nutno říct, že to byla naprosto geniální volba. Hopkins zase po letech ukazuje, jak výborný je herec. Poslední dobou vystřídal řadu rolí, ve kterých byl prostě dobrý, tady je vynikající a připomíná svůj bravurní výkon z Mlčení jehňátek. Nutno podotknout, že nyní je mu ale již 73 let! Na plátně přitom řádí jako přílivová vlna, navíc skvěle vytváří i komické situace, které odlehčují jednak nudné části a jednak temné hororové momenty.

Otec Trevant tedy přibere Michaela k vymítání démona z těla mladé těhotné dívky. A tím to začne. Zpočátku se ještě mladík snaží logicky argumentovat, ale čím více se před ním kupí důkazy, že Ďábel existuje, tím více převládají pochybnosti nad zdravým uvažováním.

Režisér Mikael Hafström se pokusil natočit drama či řekněme thriller, který by měl divákům ukázat, že věda ještě zdaleka nedokázala položit dogmata křesťanské mytologie na lopatky. Mohl se snadno nechat zlákat k vizuální exhibici během obřadu vymítání, ale neučinil tak. Klasického Vymítače ďábla (1973) tak připomíná snad jen fakt, že exorcismus provádí dvojice kněží – zkušený a zelenáč – a že posedlá je dívka (tedy – ta první posedlá). Tady se hororové momenty objevují především ve snových vizích. Strach je tu ale přítomen častěji – během obřadů není o děsivé chvilky nouze. Hafström se nezalekl ani jejich odlehčení, např. v momentě, kdy otec Trevant přeruší vymítání, aby si vyřídil hovor na mobilu. Je to sice zábavné, na druhou stranu stát na místě Michaela, asi bych byl o to skeptičtější.

Zajímavý příběh je podpořen celou řadou technických fines. Dobrá práce kamery, atmosféru budující déšť a hudební doprovod pomáhají vtáhnout diváka do děje. Co filmu podtrhává nohy, není ďáblova práce, ale velmi nudné pasáže podávané tempem zraněného hlemýždě. Přičtěte k tomu některé prázdné dialogy a náhle je z nadějné látky film, u kterého se budete dívat na hodinky. Sice potěší, že scénář nezapomněl na vývoj postav (především Michaela) a že herci vše zvládli na jedničku (potěší i malá role Rutgera Hauera), ale k čemu to je, když se musíte obrnit pořádnou trpělivostí, abyste ten vývoj dokázali sledovat až do konce.