Králova řeč

Narodit se v královské rodině má své výhody, ale také spoustu úskalí. Může vám jít o krk, pokud se lidé rozhodnou, že monarchii nechtějí, ale ani v případě, že je vládce někým jako druhým Bohem, to není žádný med. Pod dohledem veřejnosti je každý váš krok a každé vaše slovo. Jak je správně řečeno ve snímku Toma Hoopera, jste víceméně nevolníkem. A teď si představte, že máte nějaký handicap, který je hlavy státu nedůstojný. Navíc doba je zlá a ta důstojnost je tak nějak nepřímo vyžadována a potřebná.

Trochu historie: anglický král Jiří VI., který vládl v letech 1936–1952, vlastně být následníkem trůnu neměl. První na řadě byl jeho starší bratr Eduard a tak se také stalo. Jenže dějiny ovlivňují ženy a k jedné takové – dvakrát rozvedené neurozené Američance – vzplál Eduard nezadržitelnou vášní, která ho z trůnu donutila odejít ani ne po roce. Vlády se tedy musel ujmout jeho bratr, tehdy ještě Albert, což na jednu stranu byla pro 41letého muže výzva, na druhou, a to nejen pro něho, noční můra. Albert měl totiž vadu řeči a byl trémistou, což spolu souviselo. Při veřejných projevech koktal. A koktající král – zvlášť v době, kdy je třeba stmelit národ – je prostě trapas, ať už to berete z jakékoliv stránky.

Než se stal Jiřím VI., zkoušel Albert, zejména s pomocí své ženy a pod jejím jemným nátlakem, něco se svým handicapem udělat. Žádnému z příslušně vzdělaných lékařů se ale v tomhle směru s jejich konvenčními metodami nevedlo. Až jednoho dne budoucí královna – a pozdější královna matka, ano, ta, co zemřela poměrně nedávno ve 101 letech – bez jeho vědomí navštívila poněkud zvláštního učitele řeči. A tady začíná skvělá pohádka, tedy skutečný příběh, který jako pohádka vypadá. Je to příběh o nejprve nedůvěřivém vztahu a pozdějším přátelství dvou mužů z odlišných vrstev a rozdílných charakterů, příběh, který na filmové plátno mistrovským způsobem přenesl režisér Tom Hooper. Měl k tomu za prvé vynikající scénář, za druhé úžasné herecké obsazení, za třetí schopnost dát obojí dohromady a vytvořit poněkud konzervativně pojaté dílo, ve kterém se obejdete bez nákladných efektů i efektní výpravy, ale přesto nespustíte z plátna oči.

Celkový dojem z Královy řeči je samozřejmě umocněn vědomím, že sledujeme skutečný příběh. Být Britem a navíc vlastencem, možná bychom se trochu ošívali při některých scénách, které zachycují budoucího panovníka v ne zrovna důstojných situacích. Pravdou je, že metody, které nevystudovaný (a tudíž bez diplomu) učitel řeči Lionel Logue používá, by přivedly do rozpaků i člověka bez šlechtického titulu a pověstné anglické zdvořilosti. Lze se vsadit, že více klejícího panovníka na filmovém plátně je možno najít snad jen v pověstném Jarryho Královi Ubu a tam tak činí ze své povahy a nikoliv pro dobrou věc. Výrazné používání šťavnatých slovíček přineslo filmu problémy s přístupností a pro americké diváky měly být dokonce některé pasáže prostříhány (což by byl už opravdu extrém). Sympatické na Lionelovi je, že šlechtic nešlechtic jde hlavně po příčině koktavosti a působí v téhle souvislosti na osobnost svého žáka. Zprvu nejsou jeho výsledky markantní a cesty obou pánů se dokonce rozejdou, nicméně situace, která nastane po smrti starého krále a nedlouho poté po abdikaci jeho nástupce, si vyžádá odhození hrdosti a znovunavázání kontaktu. Při finále filmu, kdy král Jiří IV. pronáší povzbuzující řeč k národu v souvislosti s válkou, pak máte chuť stát v pozoru a takřka pomáháte sympatickému panovníkovi s každým slovem. Scéna je geniálně podbarvena Alegrettem ze sedmé Beethovenovy symfonie…

Film takovéhoto typu musí být nutně postaven na hereckých výkonech a ty, které předvádí ústřední trojice (počítaje v to i panovníkovu choť), jsou opravdu oscarové – ať už zlatou sošku všichni tři získali nebo ne, což vy v tuto chvíli na rozdíl ode mě už víte. Colin Firth definitivně překonal role sympaťáků z romantických komedií… což naznačil už před rokem poněkud přeceňovaný a vyumělkovaný film A Single Man. Jeho Albert (nejprve) či Jiří VI. (posléze) je živou postavou a ne králem z poštovních známek nebo muzeální ikonou. Má své chyby, má ale i silný charakter a vůli. Držíte mu palce a každé zadrhnutí si odtrpíte společně s ním. Své kvality by prokázal určitě i původně zvažovaný Paul Bettany, jemuž byl scénář psán na tělo a který – ke své pozdější lítosti – roli z rodinných důvodů odmítl.

Rovněž Helena Bonham Carter se představuje ve zralejší herecké poloze, než na jakou jsme zvyklí. Ano, životní partnerka Tima Burtona nemůže hrát v příliš normálních rolích, Helena ale už v minulosti dokázala, že má plně na charakterní herectví a z její „královny matky“ by byla myslím právem nadšena i skutečná Alžběta. Geoffrey Rush přes občasné výlety do mainstreamu typu megaúspěšných Pirátů z Karibiku o svém herectví nikoho moc přesvědčovat nemusí, tady si ho ale rovněž vychutnáme jinak než dříve: je roztomilý. Mimochodem, tvůrci o jeho účast ve filmu stáli natolik, že mu scénář prostě vnutili přes souseda, který mu ho vložil do poštovní schránky společně s omluvným lístkem za tuto formu nabídky. Geoffrey přijal a udělal tím radost nejen sobě.

Z dalšího hereckého obsazení zmiňme ještě Guye Pearce, ten hraje onoho abdikujícího staršího bratra budoucího krále – muže, který dal přednost lásce k ženě s dobrodružnou pověstí. Pikantní je, že v reálu je Guy Pearce o sedm let mladší než Colin Firth. Zaujme i Timothy Spall jakožto Winston Churchill, má opravdu charizma.

Mě osobně kromě vrnění blahem nad tím, jak si herci vychutnávají své role, film přivedl i k zamyšlení, že na té monarchii asi něco bude. Jediné, co mi pokazilo radost, bylo zjištění, že v naší kotlině jsme po pádu Rakouska-Uherska neměli jedinou hlavu státu, za kterou bych se nemusel hluboce stydět.