Lepší svět

Držitel Zlatého glóbu za nejlepší zahraniční film a horký oscarový kandidát v téže kategorii (v této chvíli možná už vítěz – uzávěrka byla před vyhlašováním) patří k filmům, které kladou spoustu znepokojivých otázek a nutí diváka přemýšlet. Nevnucují mu přitom žádné odpovědi, protože žádné jednoznačné ani neexistují. Lepší svět natočila režisérka Susanne Bier, která má na svém kontě i u nás známé úspěšné snímky Po svatbě nebo Otevřená srdce. Splétá v něm dohromady několik motivů, od humanitární pomoci v uprchlických afrických táborech přes školní šikanu v naší civilizované společnosti až po složitost mezilidských vztahů. Film nepoučuje, nezvedá výchovně prst, pomocí uvěřitelných a dobře zahraných postav nás vtáhne do situací a ukazuje, že řešení je třeba hledat zase a znovu…

V centru pozornosti jsou dvě rodiny. Obě z nich jsou nějak poznamenané. Ta první odlukou rodičů. Lékař Anton a jeho manželka Marianne žijí každý zvlášť (vinu za to nese on), spojují je dva synové, starší Elias a mladší Morten. Anton tráví svůj život střídavě doma a v Africe, kde v těžkých polních podmínkách pomáhá zachraňovat životy tamních uprchlíků. Je to kliďas, sympaťák a humanista… možná až příliš velký. Syn Elias má ve škole problémy, silnější spolužáci si ho vyhlédli jako pravidelnou oběť šikany a jako každé stádečko srabů se kolektivně vyžívají v jeho denním ponižování.

Druhou rodinou, která utrpěla velkou ztrátu, tvoří vlastně jen dva lidé: chlapec Christian a jeho otec. Maminka jim právě zemřela, podlehla rakovině. Do městečka, kde bydlí Elias, se přistěhovali z Londýna. Christian je kluk, který je velmi citlivý na projevy nespravedlnosti a který má tendenci se jim postavit, byť po svém. Dokáže to krátce poté, co zjistí, jak je Elias šikanován… a je z toho hned velký průšvih. Nicméně Elias má od té doby klid. Tahle základní situace – zlo a jakým způsobem mu čelit, aby člověk neztratil své lidství a současně nedal grázlům a idiotům pocit moci a prostoru – se pak táhne celým filmem a opakuje se v dalších variantách, přičemž dvě z nich jsou velmi vyhrocené a končí tragicky.

Mezi slušností a „nastavováním druhé tváře“ (ve filmu má toto Ježíšovo rčení nejen symbolický význam) na jedné straně a odpovídáním na násilí rovněž násilnou formou je tenká hranice a člověk často neodhadne, která varianta je správná. Lékař Anton zvolí jednu a potom i druhou, ale sami si můžete udělat obrázek o tom, co může které jednání provést s vaším svědomím a jaké má nezamýšlené důsledky.

Ačkoliv Lepší svět patří ke snímkům, které plynou svým vlastním volnějším tempem, je vystavěn tak, že se rozhodně nenudíte. Příběh klukovského přátelství, které nabere nebezpečný směr, je nosný sám o sobě a oba dětští představitelé – jak slabší a naivnější Elias (Markus Rygaard), tak temnější Christian (William Jøhnk Nielsen) – jsou velmi přesvědčiví. Když se k tomu přidá „africká“ dějová linie s Antonem (Mikael Persbrandt), působící místy až dokumentaristicky, získává film širší úhel pohledu se zajímavou konfrontací hloupého násilnického chování v obou světech. Jaký je rozdíl v tupé agresivitě černošského zabijáckého vůdce a v chování idiotského automechanika, se kterými se Anton dostane do konfliktu?

Lepší svět není filmem, který by chtěl něco řešit. Lidské příběhy dokáže vyhrotit na maximum, ale současně umí i najít vůli k hledání cesty a k pochopení těch druhých. Jako většina skandinávských snímků je založen na dobře napsaných postavách a na hereckých výkonech, u kterých často nejsou zapotřebí slova, abychom vnímali jejich vnitřní prožitky. Poutavou formou přináší více morálních než emocionálních podnětů, a jste-li otevřeni filmům „o něčem“, budete určitě spokojeni.