Mama Gógó

Stáří je období, které si můžeme užívat, můžeme se ho bát, ale pokud si pro nás ta s kosou nepřijde předčasně, nevyhneme se mu. Má to dva úhly pohledu: to, jak svůj pokročilý věk bereme my sami. a to, jak ho berou ti druzí. Někdy je to zatraceně těžké pro obě strany, pokud zasáhne nějaká nemoc. Například Alzheimerova choroba…

Pojem „islandský film“ jsme si zvykli za poslední léta spojovat zejména s režisérem Fridrikem Thórem Fridrikssonem. V kinech i v televizi jsme měli možnost vidět většinu jeho filmů – Ďáblův ostrov, Zimnici, Anděly všehomíra nebo Sokoly. Nyní se s ním v malých kinosálech sejdeme znovu, tentokrát u trochu smutného, trochu černohumorného a hodně autobiografického dramatu Mama Gógó. Ten osobní přístup z filmu přímo čiší: hrdinou je režisér, který právě uvedl do kin svůj nový film Děti přírody o problémech starých lidí. Vložil do něho nemálo prostředků a podle návštěvnosti to vypadá na finanční průšvih. Obavy se začnou naplňovat poté, co mu uprostřed noci zabaví auto. Jedinou nadějí, ke které vzhlíží, jsou blížící se nominace na Oscary. V téhle souvislosti připomínám, že Fridriksson skutečně v roce 1991 natočil film tohoto názvu a s touto tematikou (který tu oscarovou nominaci nakonec získal) a opravdu tehdy řešil podobné rodinné problémy.

Svoji vnímavost vůči životu seniorů bude muset pan režisér aplikovat v praxi, a to na své osmdesátileté mamince. Samostatně žijící Gógó, doposud soběstačná a relativně zdravá, se totiž začne chovat podivně - málem zapálí dům nebo vytopí sousedy. Když sympatickou starou dámu poznáváme, ještě jí to pálí, o čemž nás přesvědčí vtipná scéna s policejní kontrolou. Jenže vazby, které drží osobnost pohromadě, se pomalu začínají rozvolňovat a režisér i jeho dvě sestry by byli nejradši, kdyby se Gógó dobrovolně svěřila do nadstandardní péče domova pro seniory…

Hlavní pozornost je soustředěna na postavu matky, což vyžaduje odpovídající herecký výkon. Islandská veteránka Kristbörg Kjeld ho odvádí bravurně, dokáže probouzet divákovu účast a porozumění i lítost nad svojí postupnou proměnou. Jak se její život uzavírá a bytost uvnitř se rozpadá, mívá Gógó stále častější vidiny svého již mrtvého manžela. Tato „setkání“ jsou prokládána retrospektivními černobílými záběry z dávné minulosti. Ty jsou použity z dávného islandského filmu 79 af stöðinni, ve kterém oba herci kdysi (v roce 1962) skutečně hráli. Společně s nádhernou islandskou přírodou tvoří hereččin výkon a uvedené retro scény tu část snímku, za kterou získává body. To, za co je naopak ztrácí, je poměrně citelná žánrová nevyváženost, kdy Fridriksson jako by nevěděl, co chce vlastně divákovi „prodat“ – zda psychologické rodinné drama, strefování se do zákulisí filmového průmyslu nebo typickou severskou černou a málomluvnou komedii. Silné scény střídají slabší, až zbytečné a výsledný dojem je uspokojivý, ale nebudí nadšení ani hřejivý pocit na duši. Film je možná až příliš osobní a tu největší hodnotu má pro Fridrikssona samotného. Nicméně ani náročnější návštěvník kina nebude mít po hodině a půl pocit, že udělal chybu…