Sanctum

V podstatě jde o schéma podobné hororovým vyvražďovačkám. Skupina lidí zůstane někde uvězněna, následně jeden po druhém umírá. Vrahem je tentokrát (v tom lepším případě) příroda.

Stejně jako ve zmiňovaném Vertical Limitu, kde skupina horolezců při zdolávání K2 uvízla v ledové jeskyni, i ve snímku Sanctum sledujeme skupinu dobrodruhů, jejichž výprava nedopadla podle očekávání. Tentokrát je ale skupina hrdinů na cestě do rozsáhlého podzemního komplexu jeskyní a chodeb v jižním Pacifiku. Komplex nebyl zatím prozkoumán celý, protože je opravdu rozsáhlý. To je právě důvodem, proč se do podzemí skupina jeskyňářů a potápěčů vedená zkušeným Frankem vydává. Objevovat neprobádané, vstoupit, kam ještě člověk nikdy nevstoupil, to je to, co většinu týmu na výpravu zlákalo. Je běžné, že při takových expedicích někdo přijde o život; i se současným špičkovým technickým vybavením. První oběť, které se během potápění roztrhla hadice od kyslíkové bomby, je tak vnímána jako smutný, přesto však statistikou tolerovatelný fakt. Během tohoto incidentu už ale na povrchu propukla velká bouře a valící se voda uzavřela jedinou únikovou cestu z podzemí. Skupina, která se stala vězni podzemní jeskyně, ale nemůže čekat na žádnou záchrannou expedici – už jenom proto, že vody v jeskyni přibývá. Musejí se pokusit mobilizovat síly a najít jinou cestu ven.

Sanctum si opět vypomáhá úvodní informací, že jde o příběh podle skutečné události. Mno, jestli je to alespoň z poloviny pravda, opravdu nezávidím nikomu z těch, kteří se do podzemí vydali. Odhalím vám rovnou, že film má dvě naprosto vyrovnané tváře; svůj rub a líc. Nejprve se snímek pochlubí svými nedostatky. Hloupé dialogy a přehánění (poněkud podivné metody sestupu – zatímco většina poctivě slaňuje, najde se machr, co dolů skočí s padákem!) jednoznačně odkazují na béčkovou produkci. Film se rozjíždí opravdu pomalu a neohrabaně. Jednotlivé postavy si nezískávají žádné sympatie, jsou ploché, nezajímavé. Nezáživná podívaná ale bere za své s první krizovou situací. Režisér Alister Grierson sice není zatím příliš zkušený, ale způsob, jakým dokáže diváka vtáhnout do děje, když dojde na nebezpečí, je jedinečný. Neznám moc režisérů, kteří by dokázali tak geniálně navodit pocit klaustrofobie a bezmoci. Tohle je jednoznačně nejsilnější stránka celého snímku, která plnohodnotně vyvažuje ty slabé chvilky. Jinými slovy – když se nic neděje, je film nudný a hloupý, jakmile dojde na akci – a především, jakmile do hry vstupuje faktor strachu – křivka zajímavosti míří strmě vzhůru. Nemohu si pomoct, ale měl jsem tendenci zadržovat dech spolu s hrdiny, když jim docházel kyslík. Jako by byla cítit bezmoc, když někdo někde uvízl. Takhle natočit napětí a bezmoc, to se hned tak nevidí. Klobouk dolů!

Přestože krizových situací v průběhu děje přibývá – a tudíž roste i kvalita snímku, hloupých pasáží, které film zase srážejí do hlubin podprůměrného braku, se úplně nezbavíme. Logika skřípe a některé postavy se chovají tak, že je jen těžké uvěřit, že jejich předobrazem byli skuteční lidé. Přiznám se ale, že od poloviny jsem tohle přestal vnímat a nechal se vtáhnout do boje o holé životy. Občasné slabší chvilky bylo snadnější překonat, když byly z obou stran obloženy velmi dobře natočeným bojem o život!

Snímek Sanctum není žádný zázrak, ale myslím, že si u milovníků dobrodružných dramat najde své publikum. Svět podzemních jeskyní je úchvatný a jedinečný. A opravdu nepřekvapí, že snímek produkoval James Cameron. Inu, ten se při čtení scénáře musel cítit jako ryba ve vodě.

Sanctum vás vezme na velmi zajímavou výpravu. Je plná neštěstí a smrti, nicméně intenzivně připomíná, jak moc člověk dokáže lpět na životě, ať již bojuje s kýmkoliv.