Tantra

Film otevírá anketa mezi nepoučeným lidem. Od náhodně oslovených se dovídáme, co tantra nejspíš není. Logicky by se dalo předpokládat, že během následujících minut zjistíme, co tedy tantra je. Nikoliv.

Největší vypovídací hodnotu má úvodní slovníková definice výrazu, popisy „zasvěcených“ jsou vágní („tantra je mapa“), příliš spjaté s jejich osobními prožitky. Stačí přitom zalistovat v lepší encyklopedii, abyste do tajů prastaré indické filozofie lépe pronikli. Tantra vůbec nemusí souviset s tělem a se slastí, západní kultura si ji nicméně takto vykládá, a byť by dokument Benjamina Tučka (Děvčátko) takto jednostranné chápání rád změnil, nejspíš si z něj stejně odnesete poznatek, že tantrický je zejména sex.

Vina v tomto ohledu není ani tolik na straně tvůrců jako marketingové propagace, vydávající Tantru poněkud bulvárně za necenzurovaný pohled na tabuizované téma. Samotný dokument tuto senzačnost přiživuje jen do té míry, že obsahuje několik explicitnějších záběrů sexuálního (sebe)poznávání (pornografii nečekejte, intimní partie jsou rozčtverečkované). Přesto je na místě otázka – byly tyto záběry nutné?

Nejde-li o pouhý exhibicionismus, z faktu, že si lidé praktikující tantru připustili kameru tak blízko ke svým (nahým) tělům, lze usuzovat, že filmaře lépe znali. Tuček možností vstoupit do relativně uzavřené komunity přiznává své sympatie ke zpovídaným lidem, jejichž mluvící hlavy tvoří většinu pořízeného materiálu. Kromě neznámých osob navíc dostává prostor i herečka Simona Babčáková, pravděpodobně režisérova kamarádka. S tím souvisí jednostranný, zaujatý pohled na tantru a vše, co obnáší.

Nekritické stanovisko, absence odstupu není pro dokument, jenž by nás měl obeznámit s jistým jevem, nejvhodnější. Namísto zasvěcování do tajů tantry jsme spíše v rolích pasivních vnějších pozorovatelů, což vede během některých momentů až k nepříjemnému pocitu, že vstupujeme do něčí nejintimnější zóny. Matné vysvětlení principu tantry zároveň vyvolává pochyby, jestli natáčení lidé nezažívají více bolesti než uvolnění, jak nasvědčují výrazy jejich tváří. Adorace tantry tak může v konečném důsledku vyvolat přesně opačný – odrazující efekt.

Sami aktéři tantrických seminářů uznávají, že jde o nepřenosné zkušenosti, jak bychom je tedy s nimi, navíc zprostředkované filmovým médiem, mohli sdílet? Nejvíce se nakonec dovíme o osudech anonymních lidí (titulky se jmény zcela chybějí), kteří se kvůli chybějícímu zázemí nebo minulým chybám cítili vnitřně nenaplnění, načež s pomocí tantry prozřeli. Nepochybuji, že touto cestou lze dosáhnout vnitřní rovnováhy, ale věty typu „cítím radost, že ona může cítit radost“ působí z úst dospělého člověka velmi naivně. Racionálně založení diváci se tudíž po zhlédnutí dokumentu spíše utvrdí v nesmyslnosti podobných nauk, než aby o nich začali přemýšlet v jiném světle.

Po formální stránce dokument zaujme nanejvýš užitím křížového střihu, pozornost k sobě strhává spíše řemeslná odbytost, kdy do záběru například opakovaně zasahuje mikrofon (u hraného filmu by to pochopitelně rušilo ještě víc).

Jestli je tantra egocentrickým prostředkem k léčbě bolavé duše, nebo výmyslem mužů, kteří si potřebovali ospravedlnit nevěru – to jsou některé z řady otázek, které film vyvolává, ale na něž si budete muset odpovědět sami. Ti, kdo tantru poznali, kvůli ní zase nemusejí chodit do kina. Takže? Odvaha (tvůrců i obnažujících se) obdivuhodná, žel špatně investovaná.