Zvuk hluku

Boj proti zavedenému řádu může mít rozmanité podoby. Někdo rozbíjí výlohy fast foodů, někdo kálí v galeriích a někdo atakuje zvukový smog velkoměsta souhrou těch nejnetradičnějších instrumentů.

První celovečerní film režírující dvojice, Ola Simonssona a Johannese Stjärne Nilssona, učitele zpěvu a výtvarníka, rozvíjí nápad z jejich krátkometrážní, deset let staré hříčky Music for an apartment and six drummers. Šestice vcelku nevinně vyhlížejících osob, jedna žena a pět mužů, se vloupe do opuštěného domu, aby tam ve čtyřech pokojích zahráli čtyři hudební skladby. Zvláštní? Ne tolik jako nástroje, jež k vyluzování zvuků použijí: kuchyňský mixér, stolní lampa, zubní kartáčky, hadice vysavače.

Co na papíře zní jako absurdní skeč z Monty Pythonova létajícího cirkusu (třeba ten s mužem, který má v nose magnetofon), tvoří ve výsledku nečekaně konzistentní hudební zážitek. Celý ten podivný mix zvuků zkrátka velmi dobře zní, což je také hlavní klad Zvuku hluku, částečně úspěšné snahy roztáhnout na sto minut to, co působilo svěže na ploše desetinásobně menší.

Nepočítaje úvodní jízdu, počet hudebních akcí zůstal stejný – čtyři v podstatě akční scény, jejichž dokonalou rytmizaci si užijete tím více, čím lepší je váš hudební sluch. Čtyři různá prostředí a čtyři různě odvážná narušení běžně slýchaných hluků, včetně koncertu klasické hudby, o jejímž postavení v tomto filmu nejlépe svědčí nepublikovatelná poznámku na účet Josepha Haydna.

Klasickou i jakoukoli jinou hudbu útrpně snáší policista Amadeus Warnebring (Bengt Nilsson), víceméně hlavní hrdina. Hudebně poněkud nenadaný Amadeus žije ve stínu svého mladšího, ale mnohem slavnějšího bratra Oskara, génia s absolutním sluchem. Když dostane možnost vyšetřovat „hudební útoky“ šestice nevyzpytatelných guerillových bojovníků s bubny, bere to jako příležitost, kterak dát průchod svému odporu k hudbě všech žánrů. Pátrání po pachatelích mu zkomplikují instrumenty zanechávané na místech činu (protože k němu odmítají promlouvat) i jediná bubenice z celé šestice (protože se mu nejspíš líbí).

Třebaže zápletka spojující ony čtyři hudební klipy zní ještě šíleněji než výchozí idea, ve své podstatě je mnohem méně odvážná než třeba bubnování na pupek nic netušícího nemocničního pacienta. Detektivní (čili pracovní) linie se v tradici klasického hollywoodského vyprávění prolíná s linii romantickou a vše směřuje k tuze konvenčnímu závěru, kdy každý kolem a kolem vzato dosáhne svého cíle. Přímočaré vyprávění se zvláštní samozřejmostí spoléhá na divákovu touhu vidět další hudební číslo, kvůli čemu je druhá polovina výborně rozjeté komedie lehce monotónní.

            Monotónní a rozkolísaná, neboť tvůrci chtějí fandit zároveň policistovi i zločincům, kteří vlastně nic tak špatného neprovádějí a originalitou svého vyjádření jsou sympatičtější než poněkud zkostnatělý strážce zákona. Příběh není ke škodě věci dost absurdní, aby se v něm ztratilo několik okatých nesmyslů (proč kupříkladu Amadeus slyší běžné hudební nástroje, na něž přeci také někdo hrál?) a nešikovných scenáristických berliček.

Informace jsou někdy distribuovány vtipnými zkratkami (o Oskarovi si uděláme obrázek ještě předtím, než je nám představen), jindy za užití podivných oklik a nepravděpodobných náhod (setkání v obchodě s hudebninami). Fabule Zvuku hluku zkrátka není zdaleka tak konzistentní jako dobrý pocit, jež film zanechává a jež doslova doznívá ještě dlouhé hodiny po odchodu z kina, kdy si ti z vás s hudebními choutkami téměř jistě budou chtít pořídit soupravu bicí. A ti troufalejší využijí ke stejným účelům kupříkladu objektů rozesetých v útrobách věčně smutně ztichlé městské knihovny. Nezapomeňte na metronom.