Zrození Planety opic

Psát recenzi na film, v němž je hlavní a navíc virtuálně existující postavou zvíře, mi připadá samo o sobě vtipné. Všechna monstra let minulých včetně King Konga, také „ztělesněného“ Serkisem, vypouštím záměrně, protože byli vždy jen řádící obludou. Caesar ze Zrození planety opic si ale označení „postava“ bez problému zaslouží. K tomu se nejspíš jedná o prequelového šampiona všech dob, protože se vrací před děj snímku z roku 1968, tedy starého čtyřicet tři let. Původní Planeta opic (kolega Stránský jí věnoval Kult v minulém čísle Cinemy) je přes zastaralé, ač na svou dobu úchvatné triky a masky a díky geniálnímu scénáři těžko překonatřelnou klasikou. Všechny bezprostředně následující pokusy o pokračování se pohybovaly o několik kategorií níž. Vylámal si na ní zuby i Tim Burton, jehož podivný remake z roku 2001 bezradně plandal mezi herecko-maskérskou exhibicí a jalovým televizním béčkem. Jako třetí plus vidím fakt, že se  Zrození planety opic zkrátka povedlo.

   Nadějný mladý vědec Will Rodman (James Franco) vyvíjí pro velkou farmaceutickou společnost Gen-Sys lék na Alzheimerovu nemoc. Kromě zdravé ctižádosti má tu nejlepší možnou motivaci; stejnou chorobou totiž trpí jeho otec (John Lithgow). Zdá se, že mu zbývá jen krůček k vytouženému úspěchu, ale prezentace nového preparátu, jenž umožňuje tvorbu nových mozkových buněk, se tragicky zvrhne. Šimpanzí samička, na níž byla látka testována, zahyne, Will opouští výzkum a tajně si odnáší domů jejího potomka. Potenciální lék, dramaticky zvyšující inteligenci, sál malý Caesar už v mateřském mléce. Přilne ke své nové rodině a časem nevyhnutelně dojde ke konfliktu s okolním světem. Caesar, plynule komunikující posuňkovou řečí, putuje do útulku s péčí dozorců, kteří mají kladný vztah k lidoopům na posledním místě. Začíná poznávat odvrácenou tvář člověka a za jeho zelenýma očima se rozjíždí intenzivní činnost. Brzy poznává prvního svého druhu, bývalého cirkusového orangutana, s nímž se dorozumí...

   Zrození planety opic ustálo svůj střet s klasikou se ctí. Nehraje si zbytečně na něco víc, než čím je – letním filmem v nejlepší tradici pojmu. Šikovně napsaný scénář nikde výrazně nepřehání a může si dovolit i vtipné použití klasické hlášky a několik jemných odkazů na svůj inspiorační zdroj. Kamera je zvlášť v akčních scénách, které se sympaticky vyhýbají explicitnímu násilí, elegantně invenční. Obsazení v podobě spolehlivých, přiměřeně civilních herců funguje bezvadně a lehounký přešlap k hollywoodské tradici v podobě nadstandardně pohledné veterinářky Freidy Pinto je opravdu snadno prominutelný. Držitel čerstvé nominace na Oscara James Franco stejně jako veterán Brian Cox v roli šéfa útulku nebo John Lithgow odvádějí svůj nejlepší standard. Celý film ale stojí a padá s Caesarem. Kromě snesitelně krátké pasáže z dětství, kdy digitální původ nezapře, působí tak realisticky, že (při troše štěstí) záhy skoro zapomenete, že nesledujete živou postavu a začnete si prostě vychutnávat jeho herecký výkon – a nejspíš mu i fandit. Jestliže Andymu Serkisovi akademie neuznala Gluma jako herecký výkon, tváří v tvář Caesarovi by se možná mohla lehce zastydět.

   Ačkoliv při výběru režiséra padala taková jména jako Kathryn Bigelow nebo Robert Rodriguez, Zrození planety opic dostal nakonec na porodní stůl prakticky neznámý Rupert Wyatt. Chyba se zjevně nestala, narodilo se zdravé, zábavné opičí dítě, které se možná nedočká dalších sourozenců, ale své stávající rodině určitě hanbu nedělá.