Mechanik zabiják

Když si jde šéf drogového kartelu zaplavat do bazénu ve své honosné vile, může ho z ochozů hlídat libovolný počet bodyguardů se samopaly; jde-li po něm Arthur Bishop s tváří Jasona Stathama, má smůlu. Ovládá totiž nejen všechny dostupné zbraně a jistou filozofii svého zabijáckého řemesla, ale dokáže zakázky realizovat tak, že jejich výsledek vypadá jako nehoda. Po akci samozřejmě zmizí jako dým a může se vrátit do svého louisianského úkrytu uprostřed mokřin a relaxovat při poslechu oblíbených vinylů nebo láskyplné péči o červeného Jaguára ze šedesátých let. Arthur Bishop je ve své profesi nejlepší. Jemu i divákovi to pro jistotu připomene hned v úvodu filmu jeho zprostředkovatel zakázek a letitý přítel Harry McKenna v podání Donalda Sutherlanda.

   Bishop se proto nemálo pozastaví, když je mu jako cíl příští mise označen právě jeho mentor. Během mimořádné schůzky s hlavou nadnárodní vražedné organizace je mu přesvědčivě dokázáno, že McKenna zřejmě společnost zradil a způsobil smrt několika hitmanových kolegů. Bishop potvrdí svou pověst dokonalého profesionála a mimořádnou zakázku splní. Brzy po té se setkává s Harryho problémovým synem Stevem (Ben Foster) a možná veden výčitkami svědomí po jistém váhání souhlasí, že ho zasvětí do všech tajů řemesla. Steve je ovšem nevypočitatelný psychopat, vyžívající se v zabíjení a hned při plnění prvního úkolu ignoruje instrukce svého učitele a místo čisté práce s jedem rozpoutá krvavé orgie. Bishopova dosud bezchybná reputace je poskvrněna a ani další, tentokrát společně realizovaný džob nedopadne úplně bezchybně. Bishop navíc zjišťuje, že v případě Stevova otce se vše neodehrálo podle oficiální verze a bude třeba si vyrovnat účty se zaměstnavatelem. Tím ale všem průšvihům zdaleka není konec...

   Příběh zásadového zabijáka je remakem filmu Mechanic Michaela Winnera s Charlesem Bronsonem z roku 1972 (u nás pod názvem Mechanik zabiják uváděný na videu v devadesátých letech). Tvrďácká ikona druhé poloviny minulého století může klidně spát, nový Mechanik si ve srovnání se svou předlohou žádnou ostudu rozhodně neuřízl. Zachoval původní dějové schéma včetně jmen hlavních postav, jen atributy, poplatné době, se pochopitelně změnily. Stathamův Bishop méně filozofuje, nepolyká prášky proti úzkosti a místo palebné síly více využívá sofistikovanou taktiku. Někdejšímu členovi britského olympijského týmu potápěčů se jistě nejlépe hrála vtipná úvodní scéna v bazénu. Podstatně větší prostor než v sedmdesátých letech také mají souboje muže proti muži. Jestliže byl Steve McKenna v podání Jana-Michaela Vincenta jen poněkud lehkovážným floutkem, nový scénář určil Benu Fosterovi (X-Men: Poslední vzdor, 30 dní dlouhá noc, Pandorum), aby ho ztvárnil jako vyšinutého sadistu bez zábran, jenž ohrozí zakázku i vlastní život jen proto, aby si užil brutální bitku a posílil své sebevědomí. Netřeba dodávat, že veterán staré hvězdné gardy Donald Sutherland vystřihl svou miniaturu na vozík upoutaného mentora s grácií sobě vlastní.

   Režisér Simon West se po úvodním vesměs elegantním hattricku z konce devadesátých let – Con Air, Generálova dcera, Lara Croft: Tomb Raider – dlouho věnoval tvorbě pro televizi, kterou přerušil jenom pominutelným thrillerem Na lince je vrah a dramatem Purple Mountain. Letošním návratem na velké plátno předvedl, že má kvalitní filmovou akci stále v krvi a zpráva, že by měl příští rok režírovat dvojku Expendables, proto vůbec nezní špatně. Jeho zručně upgradovanému Mechanikovi dodává stylovou syrovost kamera Erica Schmidta, jež tvrdým kontrastem omezené palety barev evokuje novodobé akční snímky Tonyho Scotta i lehce westernová hudba zkušeného Marca Ishama, jenž dodal hudební doprovod titulům jako Bod zlomu nebo Blade.

   Arthur Bishop ústy svého představitele pronáší jedno ze svých mouder: „Dobrý úsudek vychází ze zkušenosti, ale ta vychází ze špatných úsudků.“ O Jasonu Stathamovi platí totéž, co jsem nedávno napsal o Channingu Tatumovi, v každém filmu je tak nějak sám za sebe. Pro nerozhodnutého diváka tedy bude podstatné, jakou zkušenost dosud s tímto hercem měl. Extrémně hloubavý návštěvník kina se může pozastavovat nad úvahami, zda existují dobří a špatní zabijáci, všichni ostatní si nejspíš budou užívat tvrdý, prodesionálně natočený akčňák a zřejmě tvůrcům odpustí i nějaký ten mikrofon, zapomenutý v záběru nebo chybné chemické dedukce protagonistů. Další řadová „Stathamovka“ patří k těm lepším a v rámci akčního žánru bych jí bez váhání dal o deset procent víc.