Tři mušketýři

Těžko také hledat jiný nástroj v ruce autora, jehož doménou na plátně dosud byli zombie a vetřelci, i když čtení jeho výroku ještě skýtá jistou naději. „Tři mušketýři mě vždy přitahovali, je to skutečně klasický příběh hrdinství, lásky a přátelství, “ vyznává se režisér Paul W. S. Anderson ze svého vztahu k předloze. „Knihu jsem četl už ve škole a vyrostl jsem na filmovém zpracování od Richarda Lestera. Tři mušketýři jsou přesně tím typem filmu, který jsem chtěl vždycky natočit.“ Ta slova by bohužel zněla mnohem významněji, kdyby je pronesl někdo jiný než zakladatel série Resident Evil. A kdyby snesitelné pasáže filmu nebyly téměř dokonale okopírované právě z Lesterovy verze z roku 1973.

   Po stručném historickém úvodu se ocitáme v nočních Benátkách sedmnáctého století. Strážného u vchodu do paláce zasahuje šíp, vystřelený z vod kanálu. Vynoří se z nich postava v jakémsi skafandru a hladce zlikviduje kompletní hlídku. Když se vzápětí z tajemného zakuklence vyklube Athos a divák si stačí uvědomit střih, který provedli v jeho vztahu s Milady scénáristé, lze si ještě odkašlat a docela si užít seznámení s ostatními mušketýry. Matthew Macfayden (Duel Frost/Nixon, Robin Hood), Luke Evans (Souboj Titánů, Tamara Drewe) i Ray Stevenson (Sejmout zabijáka, Thor) mají dostatek drsného šarmu, aby zaplašili obavy ze stínu slavnějších hereckých jmen. Představu, že tahle lehce comicsová parta by mohla film utáhnout, příliš nenabourá ani nástup devatenáctiletého Logana Lermana v roli ústředního hrdiny. Významně také potěší choreografie soubojů, jež se obešla bez kung-fu a podobných aditiv. Velkorysou kameru a dokonalou (byť hodně barevnou) výpravu si ale zkušenější divák bude naplno užívat jen tak dlouho, dokud si neuvědomí, že vlastně sleduje remake Lesterových mušketýrů. Upřímně řečeno neurážlivý, docela příjemný. Než se začnou paralelně dít dvě neblahé věci.

   Po kladném dojmu z titulních hrdinů přichází seznamování s těmi z nepřátelského tábora a z očekávání hvězdných výkonů jsou poměrně rychle rozpaky. Orlando Bloom jako vévoda z Buckinghamu je ještě přijatelně sebevědomý mizera a je vidět, že herec si vytouženého padoucha zasloužil. Jednoznačné zklamání ale představuje Christoph Waltz v roli kardinála Richelieu. Byť na tom má bezesporu svou vinu i scénář, jeho indiferentní výkon nebudí ani strach, ani odpor. Tak nějak na půl plynu jede i Mads Mikkelsen jako Rochefort. Tenhle nejobávanější šermíř Francie by si před Le Chiffrem z Casina Royale nejspíš sedl na zadek. Jednoznačně největším padouchem celého filmu je ovšem Milla Jovovich, respektive její upgradovaná Milady. Tedy padouchem ve smyslu nájemného zabijáka, najatého ne-li zničit, aspoň maximálně zneuctít předlohu. Do ansámblu víceméně přijatelných postav by jako panenka, schopná zdatně manipulovat muži, hladce zapadla. Kdyby film nerežíroval Paul W. S. Anderson. Jeho Milady v krinolíně kličkuje mezi kulkami ze samostřílů, likviduje pět mušketýrů najednou, slaňuje (v negližé, aby sukně nepřekážela) po zdi paláce a metá salta mezi smrtícími drátky. Po jejích výstupech působí šermující kardinál Richelieu jako ta nejpřirozenější věc pod sluncem. A pohled na tuctové obličeje a výkony mladinkých herců, ztělesňujících Constance Bonacieux, Ludvíka XIII. nebo Annu Rakouskou skýtá téměř umělecký zážitek. Tvůrci ale mají v záloze ještě mnohem větší kalibr a plíživé frustraci přichází na pomoc autorské surreálno.

   Pamatuji si, jak jeden z kolegů ironicky odfrkával nad invazními plavidly Francouzů v loňském Robinu Hoodovi Ridleyho Scotta. Pro hlavní atrakci Andersonových Tří mušketýrů by zřejmě neměl publikovatelný výraz. Koně ve filmu zahlédnete jen proto, aby měl Rochefort záminku vyprovokovat D'Artagnana. Zato první ze vzducho-lodí, sestrojených podle plánků Leonarda da Vinciho, se nad královským palácem zjeví poměrně brzy. A kdykoliv pak začne dějová linka připadat dvojici Alex Litvak (Predátoři) a Andrew Davies málo atraktivní, z Dumasova dobrodružství se rázem stává bez nadsázky něco mezi Baronem Prášilem a Piráty z Karibiku. Absurdní scény vzdušných soubojů jsou čím dál méně střídány těmi únosně recyklovanými a ve všech začínají tahat za uši dunivě prázdné dialogy. I mile digitální Paříž sedmnáctého století ztrácí půvab ve chvíli, kdy scénáristické a trikové třeštění dosahuje vrcholu.

   Abych nebyl nespravedlivý, totální masakr jednoho z nejčastěji filmovaných klasických děl se neodehrál. Celkový zážitek z nejnovější verze by jistě byl jiný, kdyby se film férově jmenoval třeba Tři mušketýři na létajících strojích. Ale Dumasovi  hrdinové v pelerínách to schytali už mnohokrát a jistě přežijí i Andersona. Jeho mušketýři zůstali na půl cesty mezi realistickou zábavou těch Lesterových a pouťovostí Disneyovského paskvilu z roku 1993. Díky přijatelně okopírovaným částem a převážně sympatickému obsazení se také film rozpadá přesně na dvě poloviny. Kdyby se režisér nebál natočit čistý remake, divák by k hodině slušného oddechového filmu zbytečně nedostal jako „bonus“ také hodinu v  cirkuse.