Kůže, kterou nosím

Je obecně známo, že pomsta je pokrmem nejlépe podávaným za studena. Antonio Banderas na to ale jde v Almodóvarově snímku jinak – pomstu servíruje tak dlouho, až je nakonec ledově studená.

            Trvá mu to několik let. Divák dokonce zprvu ani netuší, že se plastický chirurg Robert Ledgard mstí. Ačkoliv zlomený vědec se má za co mstít - vědecká obec z etických důvodů nepodpořila jeho nadějný projekt, jehož výsledkem měla být odolná lidská kůže, kromě toho přišel o svou ženu i dceru, které obě tragicky zahynuly. Nyní ve sterilitě svojí soukromé kliniky nadále testuje svůj vynález na krásné dívce jménem Vera (Elena Anaya), která však není dobrovolným pokusným subjektem…

            Děj snímku vychází z knihy francouzského spisovatele Thierryho Jonqueta Tarantule a asi i proto je ze scenáristického hlediska komplikovanější, než bývá zvykem. Jednotlivé příběhové linie se v něm spletitě prolínají a to ne v úplně chronologickém sledu. Nicméně Pedro Almodóvar coby režisér i scenárista má vše pod takovou kontrolou, že to, co by v rukou jiného tvůrce mohlo skončit chaotickým paskvilem, nejenže udrží pozornost diváků až do překvapivého konce, ale ti se zároveň v ději orientují, aniž by si vůbec uvědomili komplikovanost celé synopse.

            Snímek však navzdory tomu působí velmi komorně. Může za to samozřejmě uzavřené prostředí Ledgardovy kliniky a také fakt, že Almodóvar ponechává prostor takřka výhradně ústředním dvěma postavám. Kochá se dokonalostí Very, přemýšlí nad démoničností Roberta, zatímco kamera Josého Luise Alcaineho detailně zabírá tváře jednotlivých protagonistů a nutí je hrát tělem na hranici divadelního přehrávání - fascinována gesty, mimikou a člověkem.

            Na herce jsou tudíž kladeny větší nároky. Elena Anaya zvládá být Robertovou loutkou dokonale, ať to něco vypovídá o jejích hereckých kvalitách či nikoliv. Na druhou stranu Antonio Banderas je ve vší té tajemnosti poněkud toporný. Padlo již, že zbytek postav je ukázkově vedlejší, nicméně nedá mi to nezmínit výkon Roberta Álama v roli Robertova bratra Zecy. Jeho živelná démoničnost totiž kontrastuje s Banderasovým strnulým projevem, což ovšem opět může být režisérův i hercův záměr.

            Banderasův nepřirozený herecký výkon zapadá do celkové atmosféry filmu. Postavy i jejich činy jsou vesměs bizarní, atmosféra bezútěšná. Rovněž blízká budoucnost, v níž se snímek odehrává, si zaslouží podobný přívlastek. Jako by vše bylo předem odsouzeno k nezdaru. Příkladem budiž pokus hlavní hrdinky o útěk – pro diváka nevzrušivý okamžik, jelikož je zřejmé, že Vera stejně neuteče.

            S bezútěšností prostředí souvisí také zřetelné emoční prázdno postav. Každá se ve své osamělosti s těmi dalšími míjí – výjimkou jsou jen některé flashbacky do minulosti. Problémem však zůstává, že nakonec Almodóvar tento pocit závěrem filmu zcela smazává, takže po poslední scéně divák odchází z kina rozhozen a s úšklebkem nad tím, co vlastně uplynulé dvě hodiny sledoval. Není ale pochyb, že by rozporuplný dojem z filmu vznikl i bez toho. Devatenáctý počin Pedra Almodóvara je totiž zvláštním dílem. Tak zvláštním, až ho prostě musíte vidět.