Pina

S Pinou Bausch jsem se – zprostředkovaně – setkal poprvé stejně jako asi většina z vás: v Almodóvarově filmu Mluv s ní. Už tehdy se mi představení, které tam bylo prezentováno, hodně líbilo. Protože divadlu příliš neholduji a moderní taneční umění pro mě bylo a je prostorem, ve kterém se neorientuji, byl jsem onou ukázkou z představení vlastně fascinován. Nebylo divu, Pina Bausch totiž byla ženou s neobyčejnou fantazií a schopností přenášet emoce pohybem. Německá tanečnice a choreografka založila a vedla mezinárodní soubor tanečníků různého věku a z celého světa. Už za svého života se stala legendou a není tedy divu, že o ní chtěl Wim Wenders natočit film… o ní a s ní. Bohužel před 2 roky ve věku 59 let zemřela. Z plánovaného filmového projektu se tak vlastně stal pietní akt – ale takový, který by onu výjimečnou ženu určitě potěšil.

Mluvit v souvislosti s Wendersovým snímkem o nějakém ději by nedávalo smysl. Nejde o životopis, ale o odkaz formou koláže. Za svůj život vytvořila Pina Bausch spoustu fascinujících představení, ve kterých na jevišti pracovala s prostorem, s kostýmy, s živly, s hudbou. Film trvá hodinu a půl a je to sled nejrůznějších scén, které jsou předváděny jak na divadelních prknech, tak jednotlivými účastníky souboru i v různých exteriérech. Během těch devadesáti minut se většinou tančí, mluví se jen málo, a pokud ano, jsou to vzpomínky jednotlivých členek a členů souboru na jejich guru (psáno bez ironie). Vychvalují její způsob práce, sdělují to, co jim dala a protože vzápětí vidíme reálné potvrzení jejich slov, nepůsobí tyto nostalgické chvalozpěvy nijak přehnaně nebo nepatřičně.

Úvodní delší scénou je osobité provedení Stravinského Svěcení jara, což mě potěšilo, protože to je už od dob dospívání jedna z mých nejoblíbenějších věcí v oblasti vážné hudby (opravdu, nedělám jen tak ramena). Už tato úžasná podívaná dává nahlédnout do podstaty tvorby německé umělkyně a i kdybyste se o balet (ani po zhlédnutí Černé labutě) nijak zvlášť nezajímali, tohle slovo (míněn balet) prostě zapomeňte. Z jednotlivostí, jako jsou těla tanečnic a tanečníků, originálně pojatá scéna, na které se pohybují, jejich kostýmy a způsob vyjadřování dokázala Pina Bausch skládat celky, které zaujmou a emotivně zasáhnou i naprosté laiky. Vnímáte projevy tvůrčí svobody, která je nakažlivá a možná nejlepším způsobem, jak film zhlédnout, by bylo nechat si ho promítat nad tanečním parketem a připojit se svojí variací. Pravdou sice je, že ve sledu ukázek se střídají opravdu silná místa s těmi, která jsou sice dobrá, ale proud emocí trochu brzdí. Obecně se dá říct, že jsou scény, ve kterých vystupuje více lidí nebo celý soubor, jsou působivější než ty, kde svůj střípek do mozaiky přidávají jednotlivci. Jako celek ale Wendersův film naplňuje divákovy smysly. Týká se to i sluchu, protože nedílnou součástí filmu o Pině Bausch je hudební stránka, sestávající z nejrůznějších druhů skladeb, ladících s

Zvláštní shodou okolností se v našich kinech (a v tomto čísle) scházejí dva tituly, které mají hodně podobného: pocházejí od renomovaných německých režisérů, jsou výlučné a dokazují, že 3D formát může mít své oprávnění i pro ty, kdo se nechodí do kina jen bavit (tím druhým snímkem je Herzogova Jeskyně zapomenutých snů). Pokud si přesně nedovedete představit, co vás v případě návštěvy Piny čeká, doporučuji pustit si výstižný trailer. Máte-li smysl pro umění, hravost a porušování konvencí, s návštěvou kina pak určitě váhat nebudete.