Happy, Happy

S podobnými typy žen jako je Kaja, jste se určitě setkali nejednou i vy. Proklamují, že jim jde hlavně o rodinu, že chtějí být šťastné, mají to jako životní program často bez ohledu na reálné okolnosti. Není to ještě takový ten nesnesitelný optimismus, jaký předvádí třeba hrdinka Leighova snímku Happy-go-lucky, ale je v něm rovněž dost jednoduchosti a naivity na to, aby si zasloužil být ztrestán.

Kaja žije v zasněžené norské krajině, v odlehlém domku, sousedícím s jiným podobným, ale prázdným. Má manžela Eirika a syna Theodora a přestože ti dva vůči ní dost často zaujímají spiklenecký postoj, stará se o ně ráda. Žije víc v představách o šťastné rodině, než aby byla šťastná ve skutečnosti. To se může odhalit jedině při nějaké konfrontaci a příležitost k ní se naskýtá v podobě nových sousedů. Chladná právnička Elisabeth a její sympatický manžel Sigve se zdají být na první pohled dokonalou dvojicí, tím spíš, že vychovávají adoptovaného etiopského chlapce jménem Nao. Obě dvojice vzhledem k blízkému sousedství vlastně nemají jinou možnost než se nějak sblížit, ovšem to sbližování se postupně některým vymkne z rukou. Na světlo vycházejí okolnosti, které divák mohl z náznaků vytušit, a dějí se věci, které se tak nějak dají předem odhadnout. To vše v takové té typické skandinávské filmařské poloze, s lehce absurdními nebo demaskujícími scénami, ale bez vysloveně ostrých hran.

Film je žánrově zařazován jako komedie, ale je spíš tragikomický, byť v něm k žádným vysloveným tragédiím nedojde. Jeho název je míněn ironicky a směřuje k odhalení, že být šťastný za každou cenu je nesmyslné, pokud chybí otevřenost, upřímnost a vzájemná tolerance k chybám. Čtyři hlavní figurky na hrací ploše jako by hrály „Člověče, nezlob se!“, ale do klidného domečku je těžké se dostat a jde to jen za cenu konfliktů, ústících do kompromisů. Nejhloupěji vypadá „figurka“ Kajina manžela Eirika, mlčenlivého chlápka, který nechal kariéry zápasníka a jehož sexuální aktivita vůči ženě je takřka nulová (později si ovšem mnohá divačka možná řekne, že Kaja o nic nepřichází). Jednání Kaji je lépe pochopitelné při odhalení okolností, za kterých vyrůstala, nicméně je to vlastně ona sama, kdo aktivně začne bořit fasádu, za níž se dosud ukrývala. Uvolnění pudového napětí jí tak ukáže rozdíl mezi štěstím reálným a štěstím „budovaným“. Také druhá dvojice má své ohnisko napětí a důvod, pro který se přestěhovali do místa, nazývaného Elisabeth „dírou“. A také oni si musí projít nesnadnou cestou ke zjišťování, jak na tom ve skutečnosti jsou, každý jednotlivě i spolu dohromady. Kapitolou samou pro sebe je pak vztah Kajina syna Theodora k malému Afričanovi od sousedů. Takhle nějak se rodí budoucí Breivikové… V kontextu filmu jsou tyhle epizodky jen mrazivým a lehce zábavným ornamentem, který klidně mohl chybět.

Herecky je snímek zvládnutý velmi dobře, jak jsme u skandinávské produkce ostatně zvyklí. Z ústředního kvarteta nejvíc vyniká představitelka Kaji Agnes Kittlesen. Po formální stránce je zajímavým doplňkem uvádění jednotlivých kapitol mužským kvartetem, zpívajícím americké spirituály… ale je to vlastně taky dost samoúčelné, jako celý snímek. Kdyby šla debutující režisérka Anne Sewitsky víc na dřeň a trochu přitlačila na pilu, získal by film na působivosti. Takhle je „pouze“ příjemnou, neurážející, ale nic neřešící podívanou pro některý večer v malém sálu klubového kina…