Lidice

Události kolem atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha a následné nacistické odplaty v podobě vypálení měst Lidice a Ležáky patří k nejčernějším místům v historii českého, potažmo československého státu. Německá odveta byla brutální. Přes třináct tisíc lidí bylo buď deportováno do koncentračních táborů, dáno na převýchovu, či rovnou na místě zabito. Zpracovat toto téma do podoby hraného filmu si tak žádá velkou míru opatrnosti. Zároveň je třeba určit pevně danou čáru, co jsou historické reálie a kam sahá filmová fikce. Je velmi dobře, že tento úkol byl nakonec svěřen režisérovi Petru Nikolaevovi. Jeho filmografie (Báječná léta pod psa, Kousek nebe, ...a bude hůř) se totiž vyznačuje velkou mírou profesionality a úctou ke zpracovávané látce. A upřímně řečeno, pokud by se do Lidic měl pustit Jan Svěrák, či Jan Hřebejk, pak by sice výsledek byl možná zajímavý, ale toto zkrátka není materiál, který bychom od nich chtěli vidět. Viz Svěrákův Tmavomodrý svět, viz Hřebejkovy Pelíšky. Oba dva to jsou výborné filmy, ale je to dáno především pohráváním si s ústředním motivem.

Hlavním rozdílem oproti předchozím Nikolaevovým filmům je práce kamery. Tu si vzal na starosti Antonio Riestra, s nímž udělal velmi dobrou zkušenost režisér Julius Ševčík při Normalu. Nejen, že obraz je velmi „čistý“ a prost jakýchkoliv rušivých elementů, ale hlavně nepůsobí nepatřičně. V mnoha českých filmech, ty Nikolaevovy nevyjímaje, jsme si zvykli na občasné kamerové excesy ve formě zcela zbytečných záběrů, či špatně zvoleného úhlu. Riestra ale svému řemeslu dokonale rozumí a proto se mu daří využívat efektně vypadajících záběrů, nijak nenarušujících pietnost daného tématu. Rozhodně nejde o nějakou samoúčelnou masturbaci, kterou občas vídáme v dílech F.A. Brabce. Kamera v Lidicích je prostředkem k dosažení cíle. A ať už ten cíl je zavalit diváka emocemi, či mu naopak přiblížit realitu všedního dne v polovině minulého století, daří se jí to nadmíru skvěle.

Stejně tak scénář, mimochodem oceněný kdysi cenou Sazky, stojí minimálně za povšimnutí. Na jeho původní realizaci se podílela režisérka Alice Nellis, a jelikož Nikolaev ho nechal po svém nástupu na post režiséra prakticky stejný, tak zjevně odvedla dobrou práci. Zajímavé je, že ačkoliv jde o historickou událost s jen velmi malou dávkou umělecké licence, tak na diváka vše působí jako velmi dramatický smyšlený příběh. Ve filmu se vzájemně prolínají tři paralelní dějové linie. Ani o jedné se nedá říci, že by byla nějak výrazně dominantní a je zajímavé, že vnímání jejich důležitosti se liší divák od diváka. Sledujeme jednak osudy Františka Šímy, který si ve vězení odpykává trest za vraždu svého syna. Dále jednotlivé krátké příběhy obyvatel Lidic a nakonec se zaměříme i na osudy zbylých členů Šímovy rodiny. Je možná škoda, že jednotlivé kusy nejsou nějak výrazněji oddělené, ale film i tak působí velmi konzistentně a nerozmělňuje se nějakým nenadálým skákáním z místa na místo.

Fakt, který také nelze přehlížet, je jednoznačně rozpočet. Ten byl na český film až nebývale komfortní a na výsledku je to bezpochyby vidět. Ne snad tak, že by si tvůrci mohli dovolit zobrazit například plnohodnotnou bitevní vřavu, ale minimálně se o důležitých scénách pouze nemluví, nýbrž je skutečně vidíme. To je příklad samotného atentátu na Heydricha (historicky poměrně přesného), reálných kulis města Lidice, či nadstandardním počtem statistů. Ovšem dostatek peněz by byl zcela k ničemu bez pořádného finančního dohledu. Je vidět, že i přes milionový rozpočet se stejně obracela každá koruna dvakrát a neinvestovalo se tam, kde by to nemělo smysl, či by výsledek nebyl takový, aby mohl soupeřit se zahraniční produkcí. Nikolaev si vystačí s uměleckým minimalismem, ze kterého ale dokáže vykřesat v potřebnou chvíli emoce. Kupříkladu závěrečná poprava lidických mužů je skutečně nervy drásající okamžik. A to i přesto, že víte, že k němu vše směřuje. Drobné pokárání si však tvůrci zaslouží za hudební doprovod. Ten monumentálně hřmí prakticky neustále a momenty, kdy je v celém sále ticho, by šly spočítat na prstech jedné ruky. Občas je navíc její použití evidentně nesprávné, neboť je téměř prosta klidových pasáží.

To je také jeden z největších „problémů“ Lidic. Neustále jsou do vás tlačeny vizuálně atraktivní záběry, podpořené dramatickou hudbou, které vyobrazují napjaté lidské příběhy. Je to možná až příliš troufalé, ale nabízí se srovnání s druhým dílem Transformers. V něm jsme po celou dobu více než dvou hodin prakticky neměli šanci si kdekoliv oddechnout a skoro stejná situace nastává i zde. Zejména ve třetí čtvrtině, která nemá až takové tempo, vaše koncentrace hodně poleví a nebýt závěrečné části, v níž se stane opravdu hodně zajímavých událostí, tak by hodnocení bylo daleko nižší. Bylo by velmi podivné, pokud by alespoň někteří z hereckého ansámblu nebyli minimálně nominovaní na cenu Český lev. Zejména Karel Roden a Zuzana Fialová podávají skutečně skvostné výkony. Projev jednotlivých herců je ale nesmírně civilní, historicky nenaškrobený a do velké míry osvěžující. Zejména Jan Budař v roli kasaře Petišky, byť má na plátně skutečně minimum prostoru, dokázal zúročit i v jinak velmi vážném filmu svůj komediální talent a bezprostřednost. Dvě herecké změny, které si vynutil sám Nikolaev, filmu jednoznačně prospěly. Zuzana Bydžovská jako Rodenova manželka a Zuzana Fialová v roli milenky působí daleko uvěřitelněji, než, s veškerou úctou k nim, dámy Vlasáková a Issová, s nimiž se dohodla původní režisérka Alice Nellis.

Nálepka prvního českého velkofilmu je samozřejmě nesmyslná. Lidice se totiž vůbec nepotřebují prezentovat jakožto jedinečná událost. Ony jí prostě jsou. Petr Nikolaev zpracovat nešťastné historické události československých dějin prostě dobře a s velkou noblesou, proti níž nemůže snad nikdo nic namítat. Snímek se navíc skvěle hodí jako doplnění učební látky, ze kterého školáci rozhodně nebudou odcházet s pocitem trapnosti a studu za další nepodařený český film.