Voda pro slony

Cirkusové prostředí inspirovalo tvůrce literární i filmové v historii mnohokrát. Na jedné straně třeba sága Cirkus Humberto, na straně druhé extrémní snímky typu klasických Zrůd. K filmům o cirkusech se o něco dále v čísle rozepsal kolega Martin Šrajer a činí tak právě v souvislosti s Vodou pro slony, která má tento měsíc premiéru.

Na počátku stála kvalitní literární předloha. Román Sary Gruen z roku 2006 se stal knižním bestsellerem a pár týdnů se držel na prvním místě žebříčku. Jeho filmové zpracování podle prvních diváckých ohlasů podobný osud nepotká, nicméně film je to vcelku poutavý a nemusíte být jen fanoušky Roberta Pattinsona nebo Christopha Waltze, abyste se na něj vypravili.

Ačkoliv se jádro příběhu odehrává ve 30. letech minulého století za doby velké hospodářské krize, film začíná v současnosti. Jednoho deštivého večera potkávají zaměstnanci cirkusu před šapitó velmi starého, nicméně čilého muže. Představení promeškal, nicméně mladý muž, který prodává vstupenky, se ho ujme a odměnou je mu starcovo následné vyprávění. Náhodně spatřená fotografie krásné ženy a zmínka o katastrofě, ke které v roce 1931 došlo, oživí vzpomínky na dobu, kdy stařík prožíval osudovou dobu svého života.

Jacob Jankowski, syn polských emigrantů (tato národnost se posléze ukáže být podstatným dějotvorným prvkem), měl i v době krize skvělé vyhlídky. Studoval veterinářství na prestižní vysoké škole, měl kamarády, obdiv dívek… jenže to se jednoho dne změnilo. Při autonehodě zahynuli oba jeho rodiče. Kromě citové tragédie je to pro něho i tragédie existenční: o zadlužený domov přijde a ocitne se v podstatě na ulici jako mnoho lidí v oné době. Šťastná náhoda ho jednoho večera přiměje, aby naskočil do jedoucího vlaku – a zakrátko zjišťuje, že tenhle vlak veze cirkus Benzini. Tady se ho ujme jeho krajan Camel (nejde o onen dějotvorný prvek, zmíněný výše, ten neprozradím). Jacob tak získá práci, nejprve fyzickou dřinu a posléze, když je představen řediteli cirkusu Augustovi a vyjde najevo, že je veterinářem, jeho akcie postupně rostou.

Hrdiny Vody pro slony jsou kromě Jacoba ještě zmíněný ředitel, krásná krasojezdkyně Marlene, která je ředitelovou ženou… a později také jedna neposlušná slonice jménem Rosie. Mezi Jacobem a Marlene postupně vzniká citové pouto, kterému se oba brání, už proto, že pan ředitel je egoistický a násilnický darebák. Lidský život pro něho nic neznamená: když mu připadá, že má cirkus příliš zaměstnanců, neváhá se jich zbavovat vyhazováním z jedoucího vlaku. Natož aby pro něho něco znamenal život zvířecí… Tohle rozložení sil trochu připomíná Felliniho Silnici, která bývá v souvislosti s Vodou pro slony nesměle a neprávem připomínána. Ředitel August má co do míry lidskosti určitě se Zampanem mnoho styčných bodů, i když je inteligenčně na vyšším levelu, ale Marlene rozhodně není Gelsomina a Jacob není pokušitelským Bláznem.

Hlavního záporáka, tedy ředitele, hraje Christoph Waltz, který v Tarantinově Hanebných panchartech přesvědčil o svém charisma diváky i Americkou filmovou akademii. Jeho obsazení je prvním triumfem filmu, původně zvažovaný Sean Penn by patrně nebyl tak odpornou a současně fascinující postavou. Na druhou stranu má kliku v tom, že po něm kvůli některým scénám nepůjdou ochránci zvířat tak, jako patrně půjdou po Waltzovi.

Větším diváckým lákadlem pro diváky a především divačky má být představitel Jacoba, Robert Pattinson. Tenhle film je ale poněkud z jiného soudku než pubescentní pohádky o upírech, které z bezesporu talentovaného herce udělaly hvězdu dívčích pokojíčků. Obávám se, že na ně bude Voda pro slony příliš dospělým a příliš klasický vyprávěným snímkem. Pattinson ve své roli nezáří, ale ani nevadí, v podstatě budete mít stále více na zřeteli spíše jeho postavu než to, že se jedná o podobnou hvězdu… což je vlastně určité ocenění jeho výkonu. Trojici doplňuje Reese Witherspoon, její postava ale nemá tolik rozměru ani prostoru (míněno psychologicky, ne časově), aby nad ní divák tajil dech.

Ocenit lze rozhodně audiovizuální stránku filmu, jak kamera, tak výprava nebo hudba Jamese Newtona Howarda jsou velmi působivé a dávají snímku punc klasického velkého příběhu. On to také klasický velký příběh je a hluchých míst v něm moc nenajdete, byť někomu může připadat trochu starosvětsky vyprávěný. Problém je trochu s jeho romantickou složkou, protože emocionální stránka příliš nefunguje a po téhle stránce nenajdete moc vypjatých scén, u kterých by se vám rozbušilo srdce. Neznal jsem literární předlohu (kniha u nás vyšla před 3 lety) a proto jsem čekal poněkud méně klišovitý závěr, který by podtrhl onen časový oblouk a osudovost událostí. To samozřejmě nelze vyčítat tvůrcům filmu, kteří se drželi původního děje. Voda pro slony je tak daleko více dramatem o lidských vztazích ve svébytném prostředí a těžké době než nějakým silným milostným příběhem. Je to, bez ironie, „velký biják“, ale osloví jen naše divácké konvence, nikoliv srdce. Jacobovi, Marlene i slonici Rosie ale budete každopádně fandit a ředitele Augusta proklínat a dvě hodiny, které návštěvě filmu věnujete, vám zklamání nepřinesou.