Fair Game

Politici. Ve své většině genetický odpad lidstva. Nabubřelí panáci s falešným úsměvem, valící si za naše peníze jako chrobáci své kuličky ega nebo majetku, ideálně obojího. Do jisté míry je běžný člověk akceptuje, co mu také jiného zbývá? Horší situace nastává, když jsou tihle darmožrouti militantní a vyvolají válku. Jeden z nejhloupějších politiků historie, předchozí americký prezident George W. Bush, takovou válku potřeboval. A zdálo se, že za každou cenu. Pod záminkou, že Irák vyvíjí zbraně hromadného ničení a nadto je ještě v přímém spojení s Al-Kaidou, vnikla do této země v roce 2003 americká vojska. Což o to, Saddám proplesknout potřeboval, byť si ho – stejně jako v Afghánistánu Taliban – vypěstovali Američané sami. Jak ale čas ukázal, oba zmíněné důvody k invazi byly falešné. A co hůř, informace, které ten první důvod měly dokázat, byly falešné cíleně a vědomě. Na podkladě těchto událostí se odehrávaly nejen světové dějiny, ale rovněž velká osobní dramata. Jedno z nich si prožila i ústřední dvojice filmu Fair Game: Valerie Plame a Joe Wilson.

Nešlo o jen tak kdovíjaký manželský pár. Na první pohled budili dojem dobře situovaných lidí z vyšší střední vrstvy, ve skutečnosti ale Valerie pracovala jako agentka CIA. Jak se můžeme přesvědčit v úvodu filmu, jednalo se o ženu odvážnou, inteligentní a se smyslem pro pravdu a spravedlnost, byť metody, které používala, by také posloužily jako námět k diskuzi. Její manžel, Joseph C. Wilson býval americkým velvyslancem v různých afrických zemích a také v Iráku, v době první války v Zálivu. Když vznikne podezření, že Saddám Husajn kupuje z Nigeru obohacený uran - je Wilson, jakožto odborník na danou oblast, který zde má kontakty – požádán, aby informace prověřil. Respektive, jak si Bílý dům přeje, aby je potvrdil. On tak neučiní a napíše o tom článek do novin. Odveta ze strany politických špiček jde proti jeho ženě: její identita jakožto agentky CIA je odhalena a smrtelnému nebezpečí je tím vystavena nejen Valerie, ale i ti, kterým v zahraničí pomáhala.

Celou tuto historii s její předehrou a hlavně následky máme před sebou ve filmu jako na dlani. Z větší části se snímek zaměřuje na osudy zmíněné manželské dvojice, a to jak společenské, tak vztahové. Roli Wilsona si zahrál Sean Penn a vzhledem k jeho politickému smýšlení tak učinil zjevně s chutí. Nepřekračuje zde svůj herecký rejstřík, tak jak to učinil třeba v Milkovi, ale očekávaný standard naplňuje a jeho tvrdohlavý bývalý diplomat je rytířem bez bázně a hany… možná až příliš. Ženu, jejíž kariéru i dobré úmysly zničila pomstychtivost těch, kdo si přáli prosadit lež, ztělesnila Naomi Watts. Také ona se s rolí vyrovnává solidně, byť ve srovnání se skutečnou Valerií Plame (kterou máme v závěru filmu možnost vidět) působí trochu moc filmově.

Aféra Wilson-Plame nebyla sice tak politicky výživná jako někdejší aféra Watergate, své zaznamenání na filmový pás si ale určitě zaslouží. V režii Douga Limana (Agent bez minulosti, Jumper) vznikl film, který zaujme, ale neoslní. Určitě to nejsou noví Všichni prezidentovi muži, jen slušně natočený obraz, odhalující zákulisí vysoké politiky a boj za odhalování pravdy. Budete mít trochu pocit, že charaktery jsou až příliš černobílé a potvrdíte si, že politika je svinstvo. Koneckonců, i u nás léta ukázala, že rozdíl mezi demokracií a diktaturou je jen v tom, že zatímco za diktatury smí ovládat stát jen jedna zločinecká banda, za demokracie jich může spolu svádět špinavé souboje několik. Ještě že ti naši šašci jsou natolik bezvýznamní, že nemají možnost rozpoutat válku…