Melancholia

Nový film Larse von Triera byl očekáván s napětím z více důvodů. Jednak kvůli tématu – zkáza světa představuje vždy vděčný objekt zájmu, jednak kvůli tomu, která tabu případně známý provokatér zase překročí. Viděno čistě z uvedených hledisek, museli být natěšení čekatelé trochu rozčarováni. Téma konce života na Zemi tvoří spíše pozadí, na kterém se odehrávají lidské vztahy a obřady. A žádných drastických scén, jaké byly v Antikristovi, se rovněž divák nedočká.

Hodnota uměleckého díla se posuzuje také podle možností jeho dopadu. V tomhle směru je zajímavé sledovat, kolik nejrůznějších interpretací se objevuje v reakcích kritiků, na co se kdo zaměří, s čím srovnává… Otázky (a odpovědi) jako „co tím chtěl Lars říct“ nebo „jak to zapadá do kontextu jeho tvorby“ mi připadají tváří v tvář mému silnému diváckému prožitku trochu nadbytečné. Nemyslím si, že je vždy za každou cenu nutné snažit se nějak dešifrovat dílo jako křížovku a respektuji právo tvůrce si hrát, pokud je jeho hra natolik zajímavá, že o autorovi přitom nepřemýšlím.

Formálně vzato, představuje Melancholia dva filmy v jednom, přičemž z prvního, zhruba hodinového, přecházejí do druhého jen ústřední postavy. Těmi jsou dvě sestry, starší vdaná a usazená Claire, hodná a trochu jednoduchá manželka a matka a mladší Justine, představující v mnoha směrech její protipól. Jednotlivé části jsou po sestrách pojmenovány. První díl se točí kolem Justine a její svatby a je místy i zábavným rozborem tohoto obřadu. Jednotlivé postavy se pohybují v zajetí svých setrvačných mechanismů a Justine jediná (snad ještě s výjimkou svého otce) působí jako rušící prvek. Očima její sestry v ní vnímáme nevyrovnanost a nechuť ke konvencím, která nakonec vrcholí vzpourou. Podle úhlu svého pohledu ji můžeme dokonce považovat i za duševně nemocnou.  Jak později sama Justine prohlásí, ona má schopnost vidět víc, než ostatní, míněno intuitivně. A podvědomé tušení blížící se zkázy zostřuje její vidění nesmyslného ceremoniálního chování ostatních – tak jako každý člověk s jasným uvědoměním si vlastní konečnosti mění svoji hodnotovou stupnici.

Druhý díl je pak komorní, na scéně zůstávají jen Justine a Claire se svým manželem a synem. K Zemi se blíží planeta Melancholia a podle propočtů se s ní má střetnout a způsobit zánik života. Odevzdanost se střídá s nadějí, jak se „soudný den“ blíží. Jestliže předtím byly podrobovány prověrce „věčností“ společenské vazby, nyní jsou to ty rodinné a důvěrné… s téměř stejným výsledkem. A Justine přijímá nezvratný osud vyrovnaně a důstojně, protože na rozdíl od Claire netrvá na hraní rolí.

Na působivosti filmu se podílejí výraznou měrou herecké výkony, zejména ten, který podává Kirsten Dunst v roli Justine. Herecké ocenění v Cannes bylo zcela na místě a asi vás překvapí, co se v někdejší Spider-Manově lásce skrývá. Charlotte Gainsbourg v roli Claire je od režiséra po Antikristovi sázkou na jistotu. Kiefer Sutherland v roli jejího bohatého manžela se svému otci podobá čím dál tím víc nejen fyzicky, ale i hereckým projevem.

Výsledný dojem z konfrontace konečnosti s věčností je posílen použitím vznešené hudby Richarda Wagnera, konkrétně předehry k Tristanovi a Isoldě. Přiznávám, že na konci promítání jsem zůstal hluboko zabořený v křesle a v očích jsem měl slzy, kterým nešlo zabránit. Má smysl tenhle výsledný efekt nějak rozebírat?