Turínský kůň

Maďarský režisér Béla Tarr je tvůrcem, jehož dílo je většinou velmi těžce přístupné i zběhlým klubovým divákům. Vyžaduje velmi mnoho trpělivosti, vnímavosti a určitého naladění se na sled scén bez klasického příběhu. Osmihodinové Satanské tango z roku 1994, natáčené po dobu sedmi let, je nejvýraznějším příkladem jeho tvorby. Přiznávám, že Turínský kůň byl mým prvním setkáním s tímto naprosto nezařaditelným autorem. A pakliže jsem u některých nedávno viděných snímků měl občas problém nalézt vhodná slova, recenze na poslední Tarrův film (údajně opravdu i závěrečný v jeho celoživotní tvorbě) by se dala nejlépe vyjádřit pouze sestavením sledu záběrů z něho.

Úvodní slova, která dala snímku titul a jsou současně i jeho distribuční charakteristikou, se vrací k jedné známé příhodě. Německý filozof Friedrich Nietzsche se na začátku roku 1889 v Turíně psychicky zhroutil a dalších 11 let dožil už s duší mimo tento svět. Stalo se to prý ve chvíli, kdy objal týraného koně a ztratil vědomí. O Nietzschem toto Tarrovo dílo rozhodně nepojednává, tedy máme-li na mysli filozofovu osobnost. O zmíněném koni ano… možná. Je to vlastně jedno, ta příhoda slouží jen jako odkaz, jako navození nálady. Kůň, kterého ve filmu sledujeme a o něhož se jedná, mohl být a nemusel tentýž, kterého Nietzsche objímal. Sled obrazů, které vidíme, není zasazen do konkrétního času a prostoru. Po většinu času se díváme na starého muže a jeho dceru, kteří žijí na osamělé usedlosti uprostřed nevlídné větrné planiny. Tažný kůň je pro ně důležitou součástí a symbolem jejich světa. Vnímáme pět dnů z jejich monotónního života s opakujícími se všedními a banálními situacemi. Zdánlivě nikam nevedoucí směr… a film také do nicoty a zkázy směřuje, byť to názorně nijak nedemonstruje. Celé dvě a půl hodiny vyprázdněného obsahu jsou navíc tvořeny pouhými třiceti záběry. Stejně jako režisér rezignuje na jakékoliv vypravěčské postupy, rezignují i jím zobrazení „hrdinové“ na život jako takový a odevzdaně očekávají neúprosně se blížící konec.

Tím, že Tarr pouze předkládá sled dlouhých záběrů a nechává divákovi absolutní svobodu, liší se od jiných filmů, náročných na sledování. Ty dvě a půl hodiny pro mě bylo mnohem snazší sledovat než třeba Mallickův Strom života, kde jsem vnímal přemrštěné ambice obsáhnout víc, než na co tvůrce stačí nebo Odnikud někam Sofie Coppoly, ze kterého až snobsky vyčnívá cílený efekt. Kdyby Tarrův film nebyl při vší své vyprázdněnosti tak pesimistický, dal by se brát i jako zenové cvičení. Jste-li obdivovateli režisérovy tvorby a máte-li schopnost v sobě na nějakou dobu zastavit čas, čeká vás zajímavý a dále těžko sdělitelný prožitek.