Mortem

Hodnocení na filmových databázích jsou ošemetná věc. Vždycky záleží na tom, v jakém počtu se sejde cílová skupina. Běžný konzumní divák, který se neobejde bez popcornu a během promítání si vyřizuje hovory na mobilu, určitě nedá například klasickým snímkům Ingmara Bergmana více než jednu hvězdičku. Snobský intelektuál pak stejnou známkou ohodnotí sebelepší filmovou zábavu jen proto, že je to prostě „komerce“. Tolik na úvod, pokud by vás napadlo před zhlédnutím pozoruhodného autorského snímku francouzského režiséra (a kameramana, scénáristy i hudebního skladatele) Erica Atlana rozhodovat se právě podle dalších uživatelů. Více než v jiných případech zde platí, že tenhle film přijmete podle toho, kdo jste a co očekáváte.

Dílo, které má za sebou řadu ocenění na světových festivalech, je určeno těm, kdo se umí potěšit náročnější formou, aniž by museli hledat v obsahu nějaké zašifrované poselství. Eric Atlan je rozhodně pečlivý hračička, který má nastudované filmové dějiny a rozhodně bude patřit k fandům francouzských poetických snímků (jako byl třeba Orfeus Jeana Cocteaua, uváděný nyní rovněž v artových kinech), ale i němých filmů s jejich expresívním herectvím a dramatickým nasvětlením. První problém, s nímž se musíte vyrovnat, buď zklamáním, nebo naopak zajásáním, je to, že Mortem je natočen černobíle. Druhý problém je samotný obsah. O dějový film se zápletkou se rozhodně nejedná, ačkoliv se tak navenek občas tváří. Nejde ani o symbolické podobenství, ke kterémuž pojetí má snímek blíže. Odehrává se před námi sice zápas se smrtí, boj s vlastní duší a vzpomínkami, avšak obsah tu slouží formě a nikoliv naopak. Mortem je audiovizuální hra (s důrazem na slovo audio, neboť hudba zde tvoří podstatnou složku sdělování). Sledujeme v ní příběh jedné noci, během které se mladá hrdinka jménem Jena v podivném osamělém hotelu setkává se ztělesněním své vlastní duše a s bývalým milencem. Je konfrontována se svojí minulostí i se svojí konečností. Herecké party si mezi sebou rozdaly dvě zajímavé krásky, jejichž příjmení svědčí o východním původu. Zejména Diana Rudychenko v roli Duše vás svým výkonem cíleně zavede zpátky do doby, kdy se v němých filmech přehrávalo.

Očekáváte-li „metafyzický thriller“, obloukem se filmu vyhněte. Při počtu představení, jaká jsou v kinech k dispozici, to nebude až takový problém (byl jsem na jediném promitání v Praze v měsíci srpnu v nedělních pozdních hodinách a v kině Lucerna se mnou ještě deset diváků). Pokud ve vás ale vyvolává nadšení například Resnaisův mistrovský opus Loni v Marienbadu, pak byste tuto atypickou lahůdku mohli strávit také.