Hop

Ostatně, proč ne. Když už je tolik filmů o Santovi, je možná až s podivem, že jsme na komplexní zpracování velikonoční mytologie čekali až do dnešních dnů. A přitom si o to v podstatě říká. Vždyť Vánoce se stali oslavou komerce již dávno. U Velikonoc je tato snaha zřejmé, ale doposud chyběl pořádný marketingový prvek. Respektive tu byl, ale nikoho zatím nenapadlo na něm stavět. Možná, že se všem zdál velikonoční zajíc málo zajímavou postavou. Čekalo se tedy až na dvojici Cinco Paul a Ken Daurio. Tito scénáristé spojili síly s Brianem Lynchem a dali vzniknout velikonoční variaci na Santa Clausovský příběh. Marketingová ikona byla zplozena. Potenciál Velikonoc vzrostl a spolu s tím šance, že tento na řadě míst opomíjený svátek získá zpět svůj dřívější status. Nebo alespoň přežije dalších pár let.

Kopírování Santova modelu je zřejmé. Otázkou zůstává, zda jde o pokus o parodii nebo pouhý nedostatek invence. Život na Velikonočních ostrovech ovládá velikonoční zajíc s kouzelnou holí. Místo elfů pro něj pracují roztomilá žlutá kuřátka, pomocí kterých vyrábí všechny úžasné želé bonbóny, čokoládové figurky a další dobroty. Vrchní zajíc má syna, který má co nevidět převzít všechny povinnosti, tzn. na Velikonoce rozvážet (ve voze taženém kuřaty) dobroty dětem. Mladý Hop má o svém životě ale zcela jiné představy. Jako schopný bubeník sní o kariéře hudební hvězdy. Proto jednoho dne uteče do Los Angeles, kde se potká s podobně zasněným Fredem (James Mardsen). Spolu pak prožijí nějaké ty eskapády, které je přivedou k poznání, že je na čase dospět a přijmout zodpovědnost.

Hop je ve své podstatě originální jen svým velikonočním nápadem. Zbytek příběhu jsme již viděli ve stovkách různých variant. Fred se nejprve Hopa straní, aby však posléze oba spojili síly a vše dotáhli do zdárného konce s ponaučením. V amerických kinech si film vede více než dobře, což je samozřejmě způsobeno především načasováním. Není nic rozumnějšího, než takovýto snímek vypustit do kin na Velikonoce.

Co se týče technického zpracování, je Hop kombinací 3D animace a živé akce. V tomto ohledu naprosto převálcuje nedávného Méďu Béďu, který tuto filmovou disciplínu vrátil do pravěku (a jehož by zostudila i Falešená hra s králíkem Rogerem, jež vznikla v roce 1988). Na rozdíl od medvědího propadáku zde interakce živých herců a animáků funguje a neuráží nároky zhýčkaného současného diváka. Samotné animované figurky vypadají také dobře a stejně tak se i pohybují. Nedělají tedy ostudu současnému standardu.

Jenže film nedělá jen jeho technická stránka. Přijde-li na řadu příběh, zjistíme, že kromě okoukaných klišé, tu v podstatě není nic, co by v nás zanechalo hlubší otisk. Celé to sice má hlavu a patu, ale někam se vytratila lehkost a humor. Dva nebo tři momenty tu jsou opravdu vtipné, zbytek je vata.

Občas se stane, že film ocení třeba jen dětští diváci, zatímco dospělí se nudí. V tomto případě se ale se svými ratolestmi nejspíš shodnete. Film příliš nezvládá udržet ani jejich pozornost. Pokud tedy budete mít pocit, že jsou při jeho sledování nesoustředění, vězte, že to není jejich chyba. Těch lákadel tu totiž opravdu příliš není. Nejlepší je z tohoto pohledu úvod, kdy zjišťujeme, jak to na Velikonočních ostrovech vlastně chodí. Dospělí pak možná ocení scénku, kde si Hop hraje na panenku nebo jeho bubenická čísla. Přítomnost Davida Hasselhoffa je pak spíše jen úsměvná, i když s ohledem na ostatní patří k tomu lepšímu ve filmu.

Na druhou stranu se tvůrci nedopustili žádného většího průšvihu. Nesnížili se k trapnému humoru, živí herci zvládli svou úlohu bez ztráty kytičky. Dílo, které stvořili, je ale sotva průměrné a lze předpokládat, že ho čas semele na kaši. Mimochodem, věděli jste, že velikonoční zajíčci kakají lentilky?