Jmenuji se Oliver Tate

Adaptování debutového románu Joea Dunthornea Submarine (kdo/co je onou ponorkou, ponechává film na naší interpretaci) započalo pouhý rok po jejím vydání.

Lze soudit, že filmaře na knize zaujal zejména hlavní hrdina, vypravěč příběhu.

            Patnáctiletý Oliver Tate (první filmová role Craiga Robertse) s námi čile komunikuje od prologu až k epilogu, mezi něž jsou vložené tři kapitoly. Rozebírá své pocity, mluví o životě ve Swansea (přímořské město ve Walesu), mluví o sobě i o svých rodičích, o tom, jak vnímá sám sebe a jak by chtěl být vnímán druhými. Zatímco v osobních představách má status školního oblíbence, na jehož hypotetickou smrt všichni spolužáci reagují hlubokým žalem, v reálném světě o něj jeví zájem nanejvýš třídní šikanátor. Skutečné přátele nemá, neví, kam se zařadit, kam jít a kým být. Oliver Tate prochází pubertální krizí identity.

Počátek změny, byť zprvu těžko odhadnout, zda k lepšímu, představuje započetí komunikace s vrstevnicí jménem Jordana (Yasmin Paige), která je všechno, jenom ne sentimentální. A stejný, tedy poměrně neromantický, bude, zdá se, vztah mezi oběma mladými lidmi. Sled nezvyklých událostí, zahrnujících dvakrát šikanu a jednou polibek, jejich sbližování odstartuje a sledem neméně nezvyklých událostí pokračuje.

Oliver mezitím s nelibostí přihlíží pozvolnému rozkladu dlouholetého manželství svých rodičů. Otec (Noah Taylor), nacházející se momentálně v depresi stejně hluboké jako oceány, jejichž taje má teoreticky dokonale zmapované, nedokáže adekvátně reagovat na matčinu (Sally Hawkins) očividnou náklonnost k novému sousedovi, vyznavači esoteričtějšího přístupu k životu (pro Olivera je to jednoduše nindža). Vztahy mezi všemi zmíněnými navíc zamíchá Jordanina nemocná matka.

Všechny postavy bez výjimky jsou v jistém ohledu divné, jenže divné pro divnost samu. Jednají zkratkovitě, svá rozhodnutí mění podle ohraných scénáristických šablon. Každý z hrdinů v zásadě ztělesňuje jenom určitý životní postoj, s čím se ale mladí i starší herci vypořádali lépe, než by jeden čekal. I když se chovají podle a někdy vyloženě hloupě, díky hercům jsou postavy jakž takž snesitelné a vcelku sympatické (byť třeba svou pasivitou, jako v případě Oliverova otce).

Film nejprve naznačí, že se nebude držet žánrových konvencí a půjde vlastní cestou, aby v součtu stejně více než cokoli jiného připomínal další banální romantickou komedii o chlapci, který potká dívku, ztratí dívku a získá dívku. Dopředu snadno odhadnutelný obsah k sobě tudíž nestrhává tolik pozornosti jako forma vyprávění a péče věnovaná době a náladě místa dění (Wales 80. let asi nebyl moc barevný).

Jak Oliver úvodem zmiňuje, rád si svůj život představuje okem filmové kamery. Není ovšem zjevné, kde končí Oliverův život optikou Olivera a kde začíná Oliverův život takový, jaký skutečně je. Kaleidoskopicky „rozbité“ záběry či magické hrátky s rachejtlemi i díky emocemi nabité hudbě Alexe Turnera výrazně kontrastují s šedošedou šedí školní reality, což ale Ayoade dále nijak nerozvíjí, obě roviny nechává běžet vedle sebe. Zkrátka se spokojil s tím, že do svého prvního filmu dostal trochu něčeho hezkého, čehož půvab pro jistotu umenšil trochou něčeho ošklivějšího. Namísto alternativy opět ve výsledku střední proud.

Kdyby režisér nechtěl stůj co stůj vyhovět divákům různého věku, pohlaví a kulturního přehledu (bez promyšlenější souvztažnosti k hlavní dějové linii odkazuje na Dreyerovo Utrpení Panny orleánské i Melvillova Samuraje), kdyby byl, napsáno velmi otřepanou frází, více svůj, jeho film by mohl mít ono kouzlo „jinakosti“, jež málem vyzařuje z pár scén. Chcete-li zakusit, o jaké jinakosti píšu, namísto Olivera Tatea si pusťte třeba v lecčem podobnou, v mnohem lepší a rozhodně nestárnoucí klasiku o útrapách dospívání Harold a Maude.