Super 8

J. J. Abrams k sobě více pozornosti prvně upoutal když jako tvůrce seriálového hitu Ztraceni posunul standardy televizní zábavy do netušených dálav. Tomu Cruiseovi následně pomohl oživit skomírající akční sérii Mission Impossible a velký zájem, mj. díky skvěle zvládnutému marketingu, vzbudil jím produkovaný paradokumentární monster horor Cloverfield (s komicky netajuplným českým názvem Monstrum). Jeho posledním výrazným úspěchem byl jedenáctý filmový Star Trek, který omlazením legendy udělal trekkies i z lidí do té doby veleslavnou sci-fi sérií nepoznamenaných. Přidejte pozvolné odtajňování informací a jméno produkujícího Stevena Spielberga, uváděné ve většině propagačních materiálů hned vedle jména Abramsova, a musí vám být jasné, jak očekávaným projektem Super 8 bylo. Vyplatilo se čekání? Ještě chvíli vyčkejte.

            Rok 1979, malé město v Ohiu. Šestice sotva náctiletých školáků (pět chlapců a jedna dívka) využívá volného času k natáčení zombie hororu. Své první filmařské výmysly zachycují osmimilimetrovou kamerou, tzv. super osmičkou. Během jednoho nočního natáčení se stanou svědky masivní vlakové nehody, značící počátek konce dosavadního klidu v jejich veskrze nudném městečku. Mizí psi, umírají lidé, armáda něco závažného tají. Poté, co nespatřená věc neznámého původu kdovíkam unese jejich kamarádku a zároveň představitelku hlavní ženské role v připravovaném snímku, začnou chlapci stále nebezpečnější záhadu sami aktivně rozkrývat.

Upřímně, není moc důležité, co všechnu neplechu způsobuje a kdo všechno v tom má prsty. S vlakem, který vzápětí efektně exploduje, přijíždí MacGuffin, element v zásadě nevýznamný, až na to, že nutí postavy jednat a uváděí dění do pohybu (v Mission Impossible 3 tuto úlohu znamenitě plnila tajemná „králičí packa“). Jakž takž uspokojivé vysvětlení podivného dění ve spielbergovsky hřejivém závěru přichází, ale je podstatně méně důležité než proces urychleného dospívání, kterým procházejí dětští hrdinové. Pod tlakem se učí zodpovědnosti, přestávají myslet sobecky a prokazují větší pochopení pro skutečný stav věci než již dospělí dospělí. Aby mohl vkročit do další fáze života, musí Joe navíc přijmout nedávnou smrt jednoho z rodičů a současně harmonizovat vztah ke druhému z nich.

Skutečný smysl akčních a jinak atraktivních scén tkví v jejich dopadu na vztahy mezi postavami a na postavy samotné. Stejně jako v raných Spielbergových filmech s teprve dozrávajícími hrdiny (Sugarlandský expres, E.T. - Mimozemšťan, Říše slunce), k nimž Super 8 odkazuje a jež zároveň zdárně imituje. Atmosféra malého města a intimnost dramat dětských hrdinů se nebije s velkolepými scénami, kvůli nimž jsou dnes letní blockbustery tak hojně navštěvované. Abrams dokázal rodinné drama ze 70. let bezbolestně skloubit s akcí pro 21. století, ač v režírování dialogů neprojevuje stejnou zručnost jako během dynamických akčních sekvencí, kdy vůbec nevadí, že před nebezpečím o překot prchá parta děcek.

Jako kdyby neměl trpělivost věnovat se více postavám, odbíjí komplexitu vztahů ve prospěch vizuální stránky, evokující – krom jiného lehkou kýčovitostí a početným zastoupením starých technických hraček (včetně tehdy ještě cool walkmanu) – 70. léta. Larry Fong (Watchmen, Sucker Punch) si dává záležet, aby žádný záběr svým povrchem nenudil. S kamerou dlouho nevydrží v klidu. Obzvlášť propracované jsou rozjezdy jednotlivých scén, ale i ve svém celku je film živější, než mu umožňuje jeho obsah, což se týká především střední „co teď budeme dělat?“ části.

Super 8 není potěchou výhradně pro ty, kdo zažili 70. léta a mají nakoukaného raného Spielberga, více než jiné filmy je pro každého, kdo má zkrátka rád filmy. Zklamání se tedy nekoná, nadšení ano. Ne ohromné a okamžité, spíše pozvolna gradující a dlouho přetrvávající. Jako vzpomínka na staré časy.