Půlnoc v Paříži

Komu by to nebylo zřejmé z frankofilních narážek rozesetých v celé jeho tvorbě, z veleromantického pařížského finále muzikálu Všichni říkají: Miluji tě, ani z pointy satiry Hollywood v koncích, po Půlnoci v Paříži se celkem jistě dovtípí – Woody Allen má Francii rád. A Francouzi mají rádi Woodyho, pročež mu umožnili natáčet v těch nejatraktivnějších pařížských lokalitách a nadto jeho zatím posledním snímkem zahájili letošní filmový festival v Cannes.

Amerického scenáristu Gila (Owen Wilson), který je ve francouzské metropoli na dovolené se snoubenkou Inez (Rachel McAdams) a jejími konzervativními rodiči, město osloví více než ostatní. Budoucí tchýně a tchán přikládají příliš vysokou hodnotu financím, aby bez připomínek skousli, že nastávající jejich dcery hodlá zahodit lukrativní hollywoodskou kariéru ve prospěch psaní románů. Ten první právě horko těžko dopisuje. V Paříži namísto očekávané inspirace nachází Inezina přítele Paula (Michael Sheen), který o umění hlavně rád mluví. To Gil bude uměním brzy žít.

Stačí, aby odbila půlnoc, a noční bloumání ve vlastních myšlenkách ztraceného autora získává nečekaný nádech, neboť Gil bez vlastního přičinění cestuje ze současnosti do 20. let minulého století, kdy bylo město nad Seinou uměleckým centrem Evropy, ne-li celého světa. Slavní mrtví ožívají a Gil může mezi své známé náhle zařadit osobnosti, jež dosud obdivoval jenom skrze jejich dílo. Jsou to předně spisovatele náležící do takzvané „ztracené generace“ (Francis Scott Fitzgerald, Ernest Hemingway, Gertruda Stein), ale tajemství svého úspěchu nadějnému literátovi, řešícímu nejen tvůrčí, ale nově též vztahovou krizi, prozradí i několik neméně obdivovaných surrealistických malířů.

Důvodem Gilových osobních trablů je šarm Picassovy múzy Adriany (Marion Cotillard). Aby muž lapený mezi dvěma světy, z nichž v jednom čerpá inspiraci, kterou uvádí do praxe v tom druhém, našel ze své zašmodrchané situace cestu ven, bude potřebovat ještě nejednu radu od někoho zkušenějšího. Třeba od sympatické průvodkyně v Rodinově muzeu (Carla Bruni).

Sice s více postavami než je u něj obvyklé, ale Woody Allen opět rozehrává dávno známou hru: jak vybalancovat osobní a pracovní život, moc se nenadřít a hodně a s humorem si při tom zafilozofovat nad životem, láskou a uměním. Zpestřením oproti Allenovým dřívějším filmům není ani tak prvek fantastična (stačí vzpomenout na Purpurovou růži z Káhiry nebo Alici), jako samotná Paříž. Filmována iránsko-francouzským kameramanem Dariem Khondjim (Sedm, Moje borůvkové noci), působí od úvodních pohlednicových záběrů podobně magicky jako New York v Allenově Manhattanu. Záběry jsou tradičně dlouhé, stejně tak dialogy, jež mírně neurotické postavy vedou.

Role Allenova alter ega připadla Owenu Wilsonovi, který dokázal režisérův těkavý herecký styl obohatit fyzičtější komikou i překvapivě funkčním melancholickými podtóny. Jakkoli malou roli ztvárňují známí herci ve vedlejších rolích, ztvárňují ji stejně, jak byl celý film natočen – s ohromnou chutí.