Piráti z Karibiku: Na vlnách podivna

Vítězný tým se nemá měnit. Přesto v případě čtvrtého dílu úspěšné pirátské série ke změně dojít muselo. Těch důvodů bylo více. Gore Verbinski, režisér trilogie, již neměl zájem vstupovat opakovaně do téže řeky. Z děje také vypadly některé postavy. Největší změnou je samozřejmě absence Orlanda Blooma coby kováře/piráte Willa Turnera a Keiry Knightley coby guvernérovy dcery a jeho družky Elizabeth. Důvod je zřejmý a zapříčinili si ho scénáristé sami, neboť příběh této dvojice uzavřeli v třetím filmu. Byl by nesmysl násilně navazovat, zvláště když producenti měli zcela jiné pohnutky pro natáčení dalšího pirátského dobrodružství. Ano, tušíte správně. To postava kapitána Jacka Sparrowa v jedinečném podání Johnyho Deppa se ukázala tím pověstným hrncem plným zlata! Studio tedy mělo zájem o další Jackův příběh. Ostatní bylo nepodstatné.

Volba nového režiséra nakonec padla na Roba Marshalla, který si získal popularitu díky muzikálovým snímkům Chicago (získal Oscara) a Nine. Z vítězného týmu naštěstí zůstali oba scénáristé – Ted Elliott a Terry Rossio. Předlohou pro nový příběh se pak stala kniha On Stranger Tides od Tima Powerse. Kniha byla napsána v roce 1988 a přestože se její hlavní hrdina jmenuje Jack a je pirát, nemá s postavou Jacka Sparrowa nic společného.

Zápletka nového příběhu navazuje na závěr třetího filmu, kdy Jack získal mapu, díky které je možné najít cestu k Pramenu mládí. Voda z tohoto pramenu dokáže – jak název napovídá – prodloužit mládí, což rozhodně není špatná věc. Dobrodružná výprava může začít.

Na moře se ovšem nevydává ze starých známých jenom Jack, ale je tu pár (ano, pár tentokrát opravdu znamená dva) dalších, jejichž tvář vám přijde povědomá. Kapitán Barbossa v podání Geoffrey Rushe sice přišel o nohu, ale jinak je to ten starý dobrý morous. A třetím do party je starý dobrý věrný pan Gibbs v podání Kevina McNallyho.

Nových postav je ovšem ve filmu přesila. Mezi nejdůležitější patří půvabná Angelika s tělem Penélope Cruz a postrach všech pirátů, kapitán Černovous s uhrančivýma očima Iana McShanea. V sympatických vedlejších rolích se objevuje Sam Claflin jako v Boha věřící Filip, jenž propadne kouzlu čarokrásné mořské panny Sirény. Tu hraje pětadvacetiletá španělská herečka Astrid Berges-Frisbey. Krátké (i když zbytečné) cameo si opět vystřihl kytarista Rolling Stones Keith Richards a také se tu na pár vteřin shledáte s Judi Dench.

Podařilo se ale přenést lehkost, humor, nadhled a dobrodružství z Verbinského filmů i do pokračování? Nutno říci, že snaha byla. A také je nutno připustit, že onen nadhled a lehkost dostal zabrat už u posledního filmu z trilogie, který byl natolik megalomanský, že se v něm divák chvílemi ztrácel. Ale Verbinski to vždy nějak zvládl, i když ani on neodolal touze povolit otěže Johnu Deppovi a nechat Jacka Sparrowa ovládnout plátno. Jenže všeho moc škodí.

A tak jsem měl největší obavy právě z toho, že Na vlnách podivna bude ve výsledku show jediného muže, který sice má potenciál, ale baví pouze v malých dávkách, které lze potom konzumovat v libovolném množství. Jakmile se ale pohár přelije, stává se i z miláčka Jacka postava nudící, nebo dokonce protivná. Řekl bych, že něco podobného tušili i scénáristé a Rob Marshall. Přestože je nyní Jack ústřední postavou, je mu čas na plátně poctivě odměřován. Trochu jako v ledním hokeji, kdy trenér dbá na to, aby se jeho nejlepší hráč příliš neunavil, a tak ho posílá odpočívat na střídačku. Krásně je to vidět v první polovině filmu, kdy je tu Jacka až příliš. Navíc se opakuje mnoho nápadů, které už známe z minulých filmů. Zde pouze dostaly nový kabát. A tak přesto, že je Jackův útěk Londýnem hezky vymyšlený, zábavný je pouze z části.

Situace se změní až od chvíle, kdy Černovousova loď přijede do zátoky na lov mořských panen. Právě tato sekvence je jednoznačně z celého filmu nejlepší a navíc startuje tu lepší polovinu filmu. V ní se hlavními hybateli děje stávají ostatní hrdinové a Jackova intervence má zase to správné aroma dobře dávkovaného koření.

Řada věcí se ale vůbec nezměnila. Hudbu obstaral Hanz Zimmer, který kromě prvního filmu (kdy na něj nebylo dost peněz a hudbu – včetně strhujícího ústředního motivu – složil jeho méně slavný kolega Klaus Badelt) pracoval na všech ostatních. Tentokrát je možná soundtrack pestřejší než kdy dříve, každopádně má v sobě tu správnou příchuť mořské vody a dobrodružství.

O scénáristech už byla řeč, ale s piráty znovu vyplul i kameraman Dariusz Wolski.

Všichni hrdinové filmu se tedy tentokrát honí za Pramenem mládí. A každý má zcela jiné pohnutky. Ovšem zatímco v trilogii nebylo možné věřit nikomu a ničemu, tady jsou karty rozdány vcelku přehledně. Možná až příliš. Na jednu stranu je to úleva (přeci jenom těch zrad bylo v minulosti opravdu hodně), na druhou stranu to zeslabuje pnutí mezi hrdiny. Prakticky jen Jack a Angelika si lžou z očí do očí, ovšem bez valného vlivu na průběh děje.

Zjednodušil se i příběh. Jak technicky, tak obsahově. Z úvodních zmatků se v podstatě vygenerují tři skupiny, které míří za stejným cílem, přičemž většinu času sledujeme tu, v které je Jack. Kvůli úspoře financí se také opustilo od velkolepých bojových a trikových scén. Místo toho počítejte s pár šermířskými souboji a honičkami. Více se tu mluví..

Rob Marshall se tentokrát nepředvedl jako inovátor či kreativec. Spíše ukázal, že umí být dobrý pozorovatel a řemeslník. Okopíroval, co se dalo, za což mu můžete buď být vděční (líbila-li se vám Verbinského trilogie) nebo ho nesnášet. S pokorou zašel až tak daleko, že místy vyloženě opisuje ze scén, které tu už byly; tu z prvního dílu, tu zase z jiného. Pocit déja vu naštěstí není stálý, a dost často ani nepříjemný. A jak už bylo řečeno, slabší momenty si režisér i scénář vybírají především v první polovině. Jak dojde na lov mořských panen, vstupují do děje nové nápady a divák se začíná bavit.

Pochvalu si zaslouží maskéři, kostyméři i tvůrci efektů. Čtvrtí Piráti z Karibiku nejsou plni inovací, ale pracují s domácím stříbrem v rámci pěkného – i když poněkud fádního – dobrodružného příběhu. Tam, kde jsou hluchá místa, zachraňují situaci herci či lokace. Nebál bych se film Na vlnách podivna přirovnat k filmů s Indianou Jonesem, ovšem zasazeným do 18. století.

Nejzajímavěji film jednoznačně působí v momentech, kdy se na scéně objevují nové věci. Mořské panny jsou úžasné a Siréna jako jedna z nich je krásná, magická a zranitelná zároveň. A skrze ní a pobožného Filipa se do příběhu dostává i téma romantické lásky. To, že takový Černovous připomíná v podstatě Davy Jonese, a tím pádem není tolik zajímavou postavou, je prostě fakt, se kterým se ovšem stále dá film vřele přijmout. Ať se nové Piráty z Karibiku dívám z jakékoliv strany, stále vidím chuť pobavit a vtáhnout do dobrodružství. Výsledný snímek je nadprůměrný. Místy kopíruje, občas se míjí účinkem, ale stále má dost síly, aby v divákovi probudil tu dětskou touhu po romantickém dobrodružství. A to není málo.