Pan Popper a jeho tučňáci

Poslední vůle může nebohému jedinci odkázat cokoli – od budov, peněz přes ropná naleziště či opuštěné doly až po dluhy. I zvířata tu už byla, vzpomeňme za všechny příběhy vlídný film Přijdu hned! se Sašou Rašilovem sr. Ale tučňáky, a ještě šest k tomu, to je unikum.

Realitní makléř, kterému i vlastní děti občas říkají Poppere, za pomoci své pravé ruky, asistentky Pippi, je schopen získat od kohokoli jakoukoli nemovitost. K tomu, aby byl vytesán na mramorové desce vedle svých zaměstnavatelů, mu chybí jediné: odkoupit od tvrdohlavé paní van Gundy její zahradní restauraci, stojící na pozemku, jenž jako jediný brání rozjezdu stavebních aktivit Popperových šéfů. Má to však dva háčky – Popper má k této dámě osobní vztah, a navíc mu ve chvíli finálního realitního útoku přijde bedna, ve které je odkaz jeho zemřelého otce. A tak muž, který se nenechá ničím vyvést z rovnováhy (ani komplikovaným vztahem s vlastními dětmi), v honosném newyorském bytě o rozloze tří set čtverečních metrů nevěřícně zírá na šest tučňáků oslích.

Rodinné filmy se zvířaty jsou prověřenou oblastí a spolehlivě zabírají u obou pólů publika. Hlavní předností Popperových tučňáků je především to, že si na nic nechtějí hrát. Děj je příjemně čitelný dopředu, je jasné, že tvrdý podnikatel padne do problémů, které ho sblíží s dětmi, a postupně ke svým šesti malým tyranům přilne. Scény se velice vkusně střídají, takže nehrozí nebezpečí, že se budou čtvrtinu filmu smát jen děti a dospělí zívat, a tak se to bude střídat. Neurazí ani pochopitelné masivní množství mnohdy nadsazených digitálních hříček, protože jak vám většina zaměstnanců zoo vysvětlí, tučňáka těžko naučíte létat nebo stopovat po čichu. Při eskapádách, které šest jedinců druhu Pygoscelis Papua svému majiteli připravuje, je divák konfrontován s humorem čekaným, ale ne podbízivým a násilným. Dočká se i melodramatických oddechů, a ve vzdálené paralele navozené odloučením Poppera od otce v jeho dětském věku, se odráží problém v jeho vztahu k vlastním dětem. Není to ale laciné a vykalkulované, proto promineme i značnou část naprostých nelogičností. Když se k tomu přičte stravitelná promítací délka, dá se mluvit o zdařilé a oddechové komedii pro celou rodinu. Film si neklade vysoké ambice, nehodlá vás zatáhnout do hry na velké umělecké dílo. Těžko se stane nezapomenutelným zážitkem, ale bavit byste se u něj měli.

Tahounem je kromě šestice tučňáků (jsou vůbec nejrychlejším druhem na světě) pochopitelně Jim Carrey, pro někoho možná překvapivě tlumící svůj rejstřík obvyklých rozevlátých grimas, jako by pochopil, že je někdy lepší ustoupit do pozadí. Při dvacítkovém systému Cinemy je hodnocení nesmírně těžké, protože filmu by nejvíc slušelo 70 %.

A jen pro zajímavost: předlohou filmu je dětská klasika, kterou napsal Richard Atwater a poté ji mírně upravila jeho žena Florence. Kniha s názvem Mr. Popper’s Penguins vyšla v roce 1938 a získala dvě prestižní ceny – Newbery Honor (1939) a Lewis Carroll Shelf (1958).