Harry Potter a relikvie smrti - část 2

Knižní série s Harry Potterem je opravdu ojedinělým fenoménem současnosti. V době, kdy se na hity a hvězdy zapomíná v řádu měsíců, si mladý čaroděj dokázal vydobýt pozornost čtenářů po celém světě na období několika let! A k tomu také přidal miliony nadšených diváků, kteří vyrazili do kina na jeho zfilmovaná dobrodružství.

Nutno říci, že tvůrci měli již v roce 2001 šťastnou ruku při výběru tří hlavních představitelů. Daniel Radcliffe, Emma Watson a Rupert Grint se na deset let stali Harry Potterem, Hermionou Grangerovou a Ronem Weasleyem. Celou tu dobu dospívali se svými postavami, přičemž stačilo málo a vše bylo jinak. Studio totiž zvažovalo přeobsazení, neboť herci stárli rychleji, než se stačily natáčet nové díly.

V letošním roce vše skončilo. Poslední knihu už mají fanoušci několikrát přečtenou, ale poslední film se díky rozdělení na dvě části, objevil v kinech až nyní. Pokud si vzpomenete na mou recenzi prvních Relikvií smrti, pak víte, že jsem ocenil přístup scénáristy Stevea Klovese, s jakým citem se mu podařilo se zbavit unylého a bulvárního pitvání v minulosti zesnulého profesora Brumbála a získaný prostor nahradit mnohem zajímavějším pátráním po viteálech a gradováním vztahů mezi postavami. Režisér David Yates pak scénář realizoval s rozhodností ostříleného harcovníka; ostatně byl to jeho již třetí film s Harry Potterem.

Mnoho z této chvály se hodí zopakovat i v druhé části posledního filmu. Kloves až téměř drze ignoruje jeden z ústředních motivů, který si Rowlingová pro poslední knihu nachystala. Zpochybňování všeho, co jsme si (my diváci a Harry také) na Brumbálovi oblíbili, mi přišlo poněkud zbytečné. Sice to navýšilo počet stran, ale pro samotný příběh to bylo možná jen zbytečnou komplikací před cílovou rovinkou. Tohle vše ovšem dokáže Kloves prodat v pouhých třech krátkých scénách. Sice tím možná některé diváky překvapí a nasadí jim ohledně Brumbálova charakteru brouka do hlavy, ale většina si možná ani nevšimne, že se tu vůbec nějaká polemika ohledně Brumbálovy osobnosti vlastně vyskytuje. A to je dobře. Film by se tím vším jen zadusil. Bohužel kromě této linie ale Kloves vyřadil či pozměnil řadu důležitějších věcí, které výrazně mění vyznění příběhu, a to směrem k horšímu.

Co nás tedy čeká? Potter a jeho parta dál pátrá po viteálech. V Bradavicích je ředitelem Severus Snape a Voldemort má konečně bezovou hůlku, kterou si odnesl na konci předchozího filmu z Brumbálova hrobu. Všichni cítí, že finální zúčtování se blíží a Harry bude muset opět stanout tváří v tvář své nemesis. Ale nemůže tak učinit dříve, než budou zničeny všechny viteály. Stejně jako v knize (ale zde méně okatě) se pátrání po nich zrychluje a zdá se, že ve stresu jde náhle vše snáz; jak viteály nacházet, tak je ničit. Jelikož se Harry při svém pátrání vrací do Bradavic, čeká nás velkolepá bitva mezi Voldemortovými následovníky a obránci školy kouzel, mezi kterými najdeme řadu starých známých. Nakonec přijde i okamžik finálního střetnutí. V knize mi přišlo, že vše proběhlo v podstatě na jeden zátah, ale ve filmu je rozhodující duel rozdělen do několika fází oddělených pauzami, ve kterých se Voldemort většinou kasá před svými následovníky, aby se v zápětí po několikáté ukázalo, že je v podstatě neschopný. Jeho démoničnost a nebezpečnost tak klesá s každým takovým okamžikem. A to je možná trochu škoda.

Stejně jako Voldemortovo tápání na konci filmu, je pro snímek typické rozmělnění všeho, co jsme na sérii měli rádi. Rozmělňují se emoce i akce. Směrem k závěru je vše jen horší a horší, takže je pak jasné, že největší škoda zasáhla právě zmiňovaný kouzelnický duel. Je jasné, že se tvůrci drželi předlohy, ale rozdělením souboje na několik nastavovaných částí došlo jen k jedinému: vytratila se z něj jakákoliv emoce a důležitost. Ačkoliv je i v závěru několik parádních momentů, při kterých vám může přeběhnout mráz po zádech, přebijí je statické a monotónní dialogy. Ovšem opět se musím tvůrců zastat, jelikož za mnohé může knižní předloha. Když si např. vzpomenete, kolik smrtelných nebezpečí a setkání s nejvyšším zlem prožil samotný Harry, kolikrát již viděl umírat své blízké, pak od něj lze jen stěží čekat, že se rozpláče při pohledu na zkázu Bradavic. Pokud někdo má pocit, že kvůli tomu je Radcliffe špatný herec, pak mu neprávem křivdí. Tady už prostě nebylo co víc hrát. A pokud ano, je chybou režiséra, že nedokázal ze svých svěřenců dostat to, co požadoval. Důkazem budiž právě Voldemort. Ralph Fiennes, jenž si ho zahrál, také povětšinou jen máchá rukama v lehkém záklonu, ale spíše než mocného a chytrého kouzelníka, připomíná bubáka, jehož schopnost pouštět hrůzu se vytrácí. A nemyslím si, že by Fiennes neuměl hrát. Yates v závěru filmu jako by upustil opratě a nedokázal vše ukočírovat. Věrohodnosti nepřidávají ani komparsisté v táboře zla, na kterých je až příliš vidět, že v podstatě nevědí, jak se mají v který moment tvářit.

Situaci mohla pomoci kamera a hudba, ale i tyto dvě složky jsou v případě tohoto dílu série spíše průměrné. Ne, že by tu nebylo pár pěkných kompozic nebo hudebních motivů, ale jednoznačně tu není nic, co by vám vyrazilo dech (na rozdíl od dílu předchozího). Navíc se tentokrát spoléhalo také na 3D obraz, a tak tu máme pár průletů kamery skrze okna apod. nebo divokou jízdu do podzemí v bance Gringottových. Hlavně ty průlety kamery se opakují asi třikrát za sebou, což působí až nepříjemně.

Stránka filmu, která nedoznala újmy, je snad jen ta se speciálními efekty. Drak v bance je jedno z nejúžasnějších digitálních stvoření, které jsem na plátně viděl. Opravdu vypadá jako živý. Jelikož i všechny další efekty berou dech, je zarážející, že se sem tam objeví špatně směrovaný pohled na později digitálně doplněnou postavu do obrazu. V dnešní době jde o opravdu hloupou chybu.

Důkazem toho, že se poslední Harry Potter nepovedl zcela podle očekávání, jsou i reakce publika. Smích v závěru během vážných okamžiků byl opravdu nevhodný, nikoliv však neoprávněný. Nejhůře z tohoto pohledu dopadla asi scéna „po 19 letech“. Nedokážu pochopit, proč se o zestárnutí herců nepostaral digitální „face lifting“, který je dnes zcela běžný. Namísto toho si Radcliffe a Tom Felton nechali narůst vousy a tváří se dospěle. Vážně netuším, co tím Yates sledoval, ale tahle scéna měla působit o tolik jinak, že je to setsakra velká minela.

Pokud máte pocit, že jsem poslední díl série osudů Harryho Pottera strašlivě strhal, pak vězte, že jsem jen zmínil všechny nedostatky, kterých se tentokrát nakupilo více, než je zdrávo. Přesto tu zbyl jakýsi zdravý základ, pro který stojí Reklivie smrti, 2. část doporučit – jednoznačně všem, kteří mají rádi fantasy žánr. Pořád jde o návrat do oblíbeného světa plného starých známých. Navíc návrat poslední. Ten si asi nejvíce užila Helen Bonham Carter, která i na malém prostoru předvedla, jak talentovanou je herečkou (zvláště, když hrála Hermionu)! Druhým standardně skvělým je Alan Rickman jako Severus Snape. Ti ostatní bohužel neměli tolik šancí něco opravdu předvést.

Stále váhám, ale obávám se, že průměrné hodnocení je tentokrát spravedlivé. Stejně jako poslední kniha byla tou nejslabší, i poslední film zůstane nejslabším v sérii. Určitě mezi tím lze najít spojitost.