Kung Fu Panda 2

Milovník dobrého jídla a bojového umění Po od posledního dobrodružství sice nadbytečná kila neshodil, zato se z něj stala celebrita. Už jenom jeho podobizna garantuje vyšší prodej rýžových knedlíčků, gurmánské speciality Poova kuchtícího otce, pana Pinga. Co teprve když se nový národní hrdina svým fanouškům ukáže v životní velikosti. Matky mu podstrkují své děti k pochování, průbojnější dítka neodbytně žadoní o autogram. Jako Jackie Chan (který v originálním znění namluvil opičáka) v letech největší slávy. Nevím nicméně o tom, že by slavný hongkongský herec kdy řešil, není-li tak trochu adoptovaný. Po bude muset.

Pro ty, kdo náhodou neviděli první Kung Fu Pandu bych měl hned zkraje dodat, že Po je panda a jeho otec houser, nad čím se v prvním díle nepozastavovala žádná z postav, ale kteréžto anomálie si všimla většina diváků. Jak už to svědomitější pokračování dělávají, přináší i toto odpověď na jednu z nejčastěji kladených otázek.

Poovo hledání kořenů tvoří jednu, řekněme osobnější linii vyprávění, která je zároveň úzce provázaná s linií více pracovní. Od začátku je zřejmé, že aby pandí bojovník porazil nového nepřítele, ďábelského lorda Shena, nebudou mu stačit dosavadní kung fu schopnosti. Aby mohl čelit zlotřilci odhodlanému podmanit si s pomocí střelného prachu čínské impérium a zlikvidovat kung-fu jako takové, bude muset Po dle rad svého mentora mistra Šifu nalézt vnitřní klid. A jak jinak jej dosáhnout, než skrze objevení, odkud přišel a kým vlastně je.

Výprava do srdce temnoty tudíž slibuje dobrodružství stejně jako introspekci. Záruku převahy prvního, tj. akce, nad druhým, tj. dramatem, představuje legendární Pětice postrachů (tygřice, jeřáb, kudlanka, zmije, opičák), kteří Poa na jeho misi samozřejmě doprovodí a bude-li třeba, podají mu pomocnou packu, křídlo, případně jinou končetinu.

Příběh je pro devadesátiminutový film plně dostačující. Přináší trochu nového, oživuje to lepší ze starého. Nejvýraznější obsahová inovace tkví v doplnění informací o hlavním hrdinovi. Srdceryvné flashbacky z Poova dětství činí film temnějším. Prakticky v nich absentuje jinak stále přítomný humor. Ti troufalejší by v tom mohli vidět podobnost s druhým (respektive pátým) dílem jisté veleslavné sci-fi ságy. Psychologické prohloubení ovšem nedoprovází protagonistovo smysluplnější chování. Střídavě je ňoumovitým tlustým pandou a mistrem kung fu, podle toho, jak se to tvůrcům zrovna hodí. Stejným rozštěpem osoby naštěstí netrpí samotný film, jehož dominantním rysem je pohyb.

Hrdinové vyrážejí porazit zlo krátce po prologu a následuje skoro nepřetržitá akce. Po své vnitřní pochody řeší za pochodu, v dialozích s ostatními bojovníky, nebo zmíněnými flashbacky, které, když už ničím jiným, zaujmou alespoň svým vizuálním ztvárněním: jde o 2D animaci využívající stereoskopického efektu (v případě, že do kina nepůjdete na „plochou“ kopii) a viditelně inspirovanou japonským anime. Zjednodušeně napsáno, stále se něco děje, stále je na co koukat.

Druhá Kung Fu Panda bezchybně šlape zejména zásluhou zábavných postav. Nebýt pandou, Po hravě zapadne mezi dnešní teenagery – rád hláškuje, je trochu nemotorný, trochu drzý a citově poněkud neohrabaný. Má od každého něco, zatímco ostatní postavy jsou více výstřední (pan Ping), případně více vyrovnané (tygřice), jakkoli ve výsledku plní ze všeho nejvíc pouze roli živého křoví. V Dreamworsku dobře vědí, jak vytvořit zapamatovatelné figurky, jež na několik měsíců zaplaví pulty hračkářství. Bohužel nevědí, kdy přestat (případ jménem Shrek), což hrozí také u pandy, končící velice nápadným náznakem, že v případných pokračováních rozhodně bude nač navazovat.

Režie filmu byla svěřena debutující režisérce Jennifer Yuh, velké fanynce hongkongských akčních filmů (tipuji její podrobnou obeznámenost s filmografií akčního profíka Cheh Changa). Režisérčin obdiv k žánru se projevuje během perfektně přehledných akčních scén. Jejich choreografie je chytrá a vtipná, byť někdy na úkor napínavosti souboje. Mnoho důstojných konkurentů Panda nenachází ani mezi dnešními hollywoodskými hranými filmy, sázejícími na zbrklý střih, jehož nadužívání vskutku moc nepomáhá orientování se v tom, kdo zrovna kopl koho.

Jako dodatečná pojistka proti zvolnění tempa funguje hudba dvou z největších profesionálů mezi současnými americkými hudebními skladateli, Hanse Zimmera a Johna Powella (který složil hudbu také pro Bourneovo ultimátum, jež svým nepřetržitým pohybem vpřed Panda lehce připomíná). Jmény těchto dvou pánů není výčet kromobyčejně zkušených členů štábů zdaleka vyčerpán. Největší hollywoodské hvězdy propůjčily hlasy postavám (z nových např. Gary Oldman) a pokud z kina neodejdete s naběhnutím závěrečných titulků, jistě zaregistrujete rovněž jméno Guillerma Del Tora, podílejícího se na filmu z pozice zvané „creative consultant“ (tzn. člověk dolaďující ne plně optimální scénář).

Nepovědomost jmen desítek animátorů pak pochopitelně neznamená, že by animace za nic nestála. Naopak, je úžasná. Přímý útok na naše smysly. Stíny, srst, pohyby a jako bonus pandí mládě roztomilejší než kocour v botách ze Shreka poté, co nasadí „psí“ oči. Malinko odbytě působí akorát zmije, příliš nepřipomínající opravdového hada.

Kung Fu Panda 2 navzdory všem uvedeným kladům není přelomovou podívanou, „jenom“ takřka bezchybným produktem spadajícím do škatulky odpočinkové letní zábavy. Bezesporu jeden z milejších způsobů, jak si zkrátit čekání na další příběhově propracovanější, emočně komplexnější animák od Pixaru.