Odcházení

Je třeba si na rovinu říct, že Odcházení je pořád divadelní hrou. Natočenou na filmový pás (obrazně řečeno), s efekty, které mohou být rozmáchlejší a občasnými triky, které umí vyčarovat film a prkna, co znamenají svět ne, ale pořád divadelní hrou. Což obsahu neškodí, ale buďte připraveni na ryze divadelní aranžmá a havlovsky absurdní stylizaci, která nemusí každému sednou (a na rovinu ve velká části případů nesedne ani mně). Nicméně výsledek je dobrý. Ne vynikající, ne strhující, ale rozhodně dobrý.

Centrem hýření je kancléř, politik, který v dané zemi provedl spoustu reformních korků a který nyní opouští funkci a s ní pravděpodobně i přední pozice seriozních deníků a také milovanou vilu, v níž pobývá se svou širokou rodinou. A na paty už mu pomalu doráží slizký neopolitik-velkopodnikatel, vedle něj tajemník kancléřova tajemníka, jenž střídá klausovskou zkarikovanou úlisnost s hlazením absurdního pramene vlasů (odkud asi vítr vane?) a dere se cílevědomě vzhůru a samozřejmě bulvár, který je znázorněn možná až příliš polopaticky. Ano, většina jsou polovzdělaní primitivové fungující jen v jednorozměrném vesmíru, ale to nám film nemusí říkat a několikrát.

Hlavní je ovšem poměrně sympatická Havlova zpověď v pohledu na rozpadající se strukturu světa, jaký kancléř znal, symbolizovanou primárně vilou. Havel je samozřejmě ve svém debutu neobratný. Neví, kde zkrátit, neví kde zdůraznit, neví, kde rovnou škrtnout. Ale překvapivě, i tak mu tah vychází. Samozřejmě je třeba mít nějaké povědomí o české porevoluční politice, jinak mnoho narážek vyzní do prázdna. Také je třeba mít alespoň trochu chuť na míru absurdity, která sem tam nesedne k celkovému konceptu. Ale právě díky velmi doslovnému převedení hry na plátno funguje předloha i zde. Ať už jde o momentální sekvence citující Čechova, či Shakespeara, či geniálně ironickou symboliku louže, Odcházení má svou silnou výpovědní hodnotu.

Navíc mu hodně napomáhají herci. Josef Abrhám je tradičně skvělý, Oldřich Kaiser přehrává potřebným způsobem, Dagmar Havlová opětovně překonává sebe samu a tak by se dalo pokračovat, protože se k Odcházení přidalo skutečně hodně kvalitních herců. Funkční je i vztah hudby s vizuální podobou, byť bouřné a absurdní předěly nejsou vyprávění k ničemu. Poněkud zbytečné je závěrečné, rádobyhumorné Havlovo cameo, stejně jako některé až příliš okaté miniroličky známějších osobností, ale ano, Odcházení funguje a baví. Nemá zářnou režii, spíše skřípající, jasně debutantskou, ale ta nakonec celkový obraz nekazí, naopak, někdy mu propůjčuje potřebné netradiční aranžmá. Odcházení pak nevypadá úplně jako divadelní hra.