Muži v naději

Jeden režisér, dnes už natáčející filmy v produkci nebeské (či pekelné, to je dilema) se vyjádřil ve smyslu, že existuje jedna filmařská jistota, přetrvávající věky - erotika. Spolehlivě zacelí díry a přitáhne minimálně mužskou část publika. Jakmile uvidíme první metry nové komedie Jiřího Vejdělka Muži v naději, je ihned jasné, o co vlastně půjde.

Šedesátník Rudolf, bývalý tvůrce horských drah, odmítající akceptovat přibývající léta (proto onen „vedlejšák“ v taxíku) má už kdovíkolikátou mízu. Jeho zeť Ondřej se s ní snad ani nenarodil. Většinou svému tchánovi buduje velice chabé alibi pro jeho zálety, aby měl doma klid a se svou ženou Alicí „byl šťastný“. Sám říká, že je ženatý na plný úvazek a přijímá povinnosti a závazky z toho vyplývající, což Rudolf není s to pochopit. Jenže přemluvit Ondřeje k jakékoli vzpouře je zdánlivě sisyfofský úkol. Ovšem jen do té doby, než se na scéně objeví tanečnice Šarlota, která kupodivnu nepodlehne Rudolfovu šarmu, nýbrž jí začne imponovat Ondřejova bezbrannost. Nastává hra na schovávanou, nikoli jen před Alicí, ale i před tentokrát neúspěšným Rudolfem, doplněná spoustou nechtěných a v poslední chvíli zažehnaných malérů.

Nový prvek do děje přináší smrt Rudolfovy ženy, která je důsledkem složité osudové motanice. Náhle se postavy zahlížejí víc samy do sebe a hodlají začít měnit zažité (a do jisté míry spokojené) jistoty. Jenže to by znamenalo všechno prozradit, a jak říká Rudolf, tenhle běh po křehkém ledě je jako klusat po minovém poli - krůček vedle a letí se do vzduchu. V každém případě se spirála vztahů začne roztáčet nadmíru intenzivně ke konci, jež měl být snad nečekaný, ale prakticky každý ho bez problémů uhodne.

Jiří Vejdělek zazářil před rokem komedií Ženy v pokušení, jeho nové dílo si bere jako výchozí motto již zmíněnou otázku, co může nevěra přinést do déle trvajícího vztahu. První polovina filmu ale působí docela jiným dojmem, spíš jako přehlídka milostných peripetií, karambolů a rádoby překvapivých zvratů. Dcera se z matčiných úst dozvídá o otci, že má 138 zářezů na pažbě, zeť si má možnost prohlédnout tuto galerii, protože Rudolf si vše s pečlivostí archiváře zaznamenává. Než se však s tímto materiálem, který by mohl úvodní dilema rozčísnout, může nějak naložit, přichází zmíněná tragédie, a opět tušená změna v rolích. Naštěstí ony chvilkové chmury neztemní filmová políčka nadlouho, ukončí je Rudolfovo zjištění, že on sám se honosil slušnou ozdobou původně patřící jiným, čtyřnohým tvorům, a smutek ukončí originálním posypem chodníku.

Bohužel v komediích, ale také filmech postavených z větší části na lechtivém vtipkování, se velice často stává, že zcela uniká podstata samotného děje, kterou ony více či ještě více odhalené vnady zahánějí do kouta. Není pak čas na velké vysvětlování, které by divák i přivítal, vše se děje kalupem o rychlosti Pendolina, uhánějícího z Prahy do Ostravy, a tím pádem je část dějových zvratů krajně nepravděpodobná. Pomiňme nyní všechny eroscény; jenou z nich je zázračný boom restaurace (jak se návštěvníci o změně dozvěděli?). Jistě si můžeme říci, že často jde o nadsázku, ale i když nám scénárista servíruje komedii, měla by být uvěřitelná, ne jen ve stylu - stalo se a hotovo. Právě tím, že se příliš nedbá na onu přirozenost, je děj velice rychle čitelný a divák může potom v radostném očekávání uzavírat sázky, jak moc se spletl (a mám takový dojem, že omyly jsou téměř vyloučeny). Některá témata jsou už notně košilatá a smát se jim může jen japonský turista, neznající základní příručky českého humoru (spálené ucho o žehličku), příliš nefunguje ani toporný pokus o záměnu témat při přijímání Šarloty do rodinného podniku. Některé scény, které jsou míněny jako obohacení děje, mají tak spíše opačnou, lidově řečeno medvědí službu. Humor je opravdu s několika málo výjimkami zaměřem na tématiku erotickou a z ní plynoucí trapasy, bohužel i tady už v úrovni, kterou jsme viděli mnohokrát jindy, jinde a hlavně dříve.

To ale neznamená, že se u Mužů v naději nebudete bavit. Někteří se určitě s chutí zasmějí, ať už proto, že si v podobné situaci představí kohokoliv, některým se zvednou koutky úst proto, že podobnou patálii zažili, většinou ale z důvodu, že onen instatní humor funguje. Jen si těžko  nějakou repliku budete pamatovat ještě půl hodiny po odchodu z kina, ale určitě nebudete sedět a dívat se na hodinky, jak dlouho se to ještě musí vydržet. Zasloužila by si poctivých 50 %, nahoru ji posouvám pro ony krásné pohledy na starou Prahu.

Herecké výkony jsou vlastně standardní: co lze od dvojice Polívka a Macháček očekávat, toho se divák dočká. Někdejší valašský král dokázal zvládnout obě Rudolfovy polohy, rozdělené smrtí jeho ženy Marty, Macháčkův Ondřej zůstává až na jedinou výjimku nešťastníkem zoufale hasícím pohromy, do nichž se nechá zatáhnout. Jen je škoda, že tak činí se stále stejným, neměnným výrazem. Obě hlavní protagonistky často žehrají na svůj půvab, který však nejspíš zabere, osobně lituji, že se více prostoru nedostalo Simoně Stašové.

Muži v naději budou brnkat na spolehlivou a zábavnou strunu, jen si dejte pozor, aby se na vás vaše partnerky po filmu nedívaly značně podezřívavěji.