Strom života

Pokud se místo na příběh vypravíte filozoficky naladěni na výstavu zajímavých obrazů, budete spokojeni…

Terrence Malick je bezesporu hodně zvláštní člověk. Není vlastně ani známo, kdy se přesně narodil, na veřejnosti se příliš nevyskytuje. Tvůrce se má ale soudit hlavně podle svého díla. Ovšem ani v tomto směru nám příliš mnoho podkladů tenhle americký režisér nedává. Na svém kontě má za 38 let tvorby pouhých 5 filmů, zato se ale většinou jedná o díla osobitá, výrazná, vedoucí ke vzniku intelektuálních fanklubů, které berou Malickovy snímky jako kultovní a současně k napjatému očekávání, s čím po dlouhé době čekání přijde tvůrce tentokrát. Žádný z jeho předchozích titulů ale nevzbudil takové rozporuplné reakce a emoce jako právě Strom života. Na festival v Cannes ho polovina kritiků ocenila pohrdavým bučením a obviňováním z prázdného exhibicionismu, druhá polovina (krerá měla nakonec navrch) pak nadšeně aplaudovala. Jak známo, Malickův film nakonec vyhrál prestižní Zlatou palmu, což může být jedním z důvodů, proč ho chtít vidět. Pokud se na snímek vypravíte v domnění, že jdete na rodinné drama s Bradem Pittem nebo Seanem Peannem, patrně vám brzy dojde trpělivost… nejpozději po dvaceti minutách, což za chvíli objasním. Proto si dovolím varovat milovníky klasických konvenčních příběhů, uspořádaných do přehledné lineární struktury: jakkoliv to zní snobsky a elitářsky, tohle opravdu nebude film pro vás. Nemáte-li v sobě dostatek prostoru pro hlubší vnímání a přijímání něčeho, co se může jevit chaotické, co je bezesporu poetické a z určitého úhlu pohledu i krásné, s filmem se zcela minete. Ono není příliš snadné ho pojmout, ani když výše uvedenou mírou otevřeností oplýváte. Není to snímek, který stačí vidět jednou, ale ne každému se bude chtít do druhého zhlédnutí. A uvědomuji si, že psát o něm je stejně těžké jako se na něj dívat. Už jenom, kdyby člověk chtěl uvést, v jakých se odehrává časových rovinách… takže padesátá léta minulého století, moderní doba – a taky vznik vesmíru nebo druhohory. Ale i když jsou věčné lidské otázky po smyslu existence umně provázány s fantastickou vizuální podívanou, která je dává do kontextu s celými dějinami vesmíru od Velkého třesku, držme se něčeho, co je nám blízké a s čím se můžeme – alespoň v minimální míře – ztotožnit, tedy s postavami. V centru pozornosti je texaská rodina čítající otce (zajímavě obsazený Brad Pitt), matku a tři syny. Smrtí jednoho ze synů, respektive zprávou o ní, která rodinu hluboce zasáhne, film začíná. Poté se přeneseme do moderní doby, kdy už je Jack, jeden ze synů, v dospělém věku (hraje ho Sean Penn, nijak nevybočující ze své rutiny). Právě po oněch výše zmíněných dvaceti minutách pak následuje fascinující pasáž, která jako by do filmu ani nepatřila, triková pastva pro oči, ukazující ve zkratkách vývoj života na Zemi. Snímek se poté vrací zpět do 50. let, k Jackovu dětství, k jeho nelehkému vztahu s otcem… ale dějová linie tu není ani důležitá ani v popředí.V tom, jak se Malickův film snaží být naprosto jiný a všeobjímající, bývá čato srovnáván s jiným rozmáchlým klasickým dílem, Kubrickovou sci-fi básní 2001: vesmírná odysea – ostatně má s ní přímou spojitost v podobě režiséra speciálních efektů Douglase Trumbulla. Nejsem si jistý, jestli si ale Malick nevzal příliš velké sousto a jestli pompézní forma nezakrývá banálnost finálního sdělení na úrovni křesťanských nebo panteistických stereotypů. Já bych film ještě – možná trochu nespravedlivě - přirovnal k Fontáně Darrena Aronofskyho, kde se rovněž hledá hlubší smysl a vizuální hostina přebíjí plochost odpovědí. V žádném případě bych nepodezříval tvůrce, který své ego před světem skrývá, z nepoctivosti nebo touhy předvádět své možnosti. Připadá mi jen, že jsem byl svědkem něčeho poctivého, ale samoúčelného. Nepopírám, že chyba může být ve mně – i když jsem se snažil, snímek jsem dokázal přijmout jen pocitově, jen jako formu. Je krásně rozprostřený, ale ne hluboký. Pokud jste ve svém životě dospěli k určitým vhledům a nalezením odpovědí (samozřejmě, že jen pro sebe samé), pak vám ony „věčné“ otázky mohou připadat jen jako klišé. Vím, že kvůli jejich zodpovězení nemusím sledovat dvouapůlhodinový, byť úchvatný opus a že mnohem hlubší odpovědi dostanu třeba od třířádkového japonského haiku.

Petr Stránský

hodnocení autora recenze: 60%

hodnocení čtenářů: 70% (4x)

premiéra: 21.07.2011

originální název: The Tree of Life

distributor: Film Europe

Velký evropský filmový měsíčník

časopis CINEMA

Aktuální vydání: 05/2012

Strom života

Ohodnotit film: