recenze / Post Mortem

Post Mortem

Post Mortem

Když je zamilovaný podivín v podivnou dobu na podivném místě, to musí vést i k podivným koncům…

Pětapadesátiletý Mario je osaměle žijící muž. Vypadá trochu divně, k čemuž dopomáhá jak jeho účes (vzpomeňte si na pověstnou patku vraha Antona Chigurha z filmu Tahle země není pro starý a jste na dobré stopě), tak jeho chování. Ne, Mario není agresivní, je naopak decentní, slušný, tichý, nicméně pokud by následující děj odhalil dejme tomu, že má zahradu plnou zavražděných dětí, asi byste se nedivili. Tenhle stárnoucí outsider má jednu tajnou vášeň: obdivuje sousedku odnaproti, rovněž již pomalu vadnoucí hvězdu kabaretu jménem Nancy. Je do ní zamilován a jeho city a představivost ho dokonce dovedou až do šatny této tanečnice… shodou okolností právě ve chvíli, kdy je jí dáváno najevo, že už na šantán nemá. Tihle dva vyvrženci společnosti k sobě najdou určitým způsobem cestu.Teď si možná myslíte, že Post Mortem je romantickou komedií ve stylu Jack se chystá vyplout, případně psychologickou studií dvou osamělých singles. Nikoliv, je to mnohem zajímavější. Mario má totiž docela pochmurnou až děsivou práci. On ji označuje slovem „funkcionář“, ve skutečnosti je asistentem v pitevně. Doktor pitvá a Mario zapisuje – ručně a následně své zápisky přepisuje na stroji. A aby to bylo ještě působivější, tenhle příběh je umístěn do jedné země, která právě prožívá svoji neveselou dobu: Chile roku 1973. Jak známo, tehdy se násilnou formou ujala moci v zemi fašistická junta pod vedením generála Pinocheta, což přineslo tisíce mrtvých, mučených a nezvěstných.V domě Mariovy sousedky se schází příznivci tehdejšího prezidenta Salvadora Allendeho – ostatně její nejbližší patří k prominentním levičákům. Maria politika nezajímá… do té doby, než po převratu Nancy zmizí a on na jedné straně stojí tváří v tvář záplavě mrtvých těl a na druhé straně se pokouší objekt svých snů najít.Režisér Pablo Larraín zaujal už svým debutem Tony Manero, rovněž netradičním příběhem, vracejícím se do pohnuté chilské historie. Herecky v něm excelovali i oba protagonisté tohoto snímku: Alfredo Castro, který hraje Maria a Antonia Zegers, představitelka Nancy. Film Post Mortem plyne pomalu, je stavěn spíš na intimním vnímání situací, na pocitech… ačkoliv se odehrává v krvavé době, vysloveně brutální scény v něm nevidíme. Prolínání dějinných událostí a osobních prožitků graduje ve scéně, kdy je Mario společně se svými kolegy povolán k jedné pitvě – zkuste hádat, čí (a nejde o Nancy). Vypjatou a drsnou pointu pak možná při troše pozornosti vytušíte už z průběhu děje, to ale nic neubírá na působivosti všeho, co jí předchází. Post Mortem není film pro běžného diváka, je to temně laděná psychologicko-sociální studie, která zaujme toho, kdo rád vnímá náročnější, poněkud bizarní historky. A zanechá ve vás pocity ne nepodobné svému názvu…

Petr Stránský

hodnocení autora recenze: 80%
hodnocení čtenářů: 52% (5x)
premiéra: 21.07.2011 originální název: Post Mortem distributor: Artcam

Ohodnotit film:

Slovně hodnotit mohou pouze zaregistrovaní uživatelé. Maximální délka 160 znaků.

Bylo napsáno 0 znaků ze 160.