Micimutr

Česká pohádka, to jsou v posledních letech buď standardizované troškovské filmy typu Čertova nevěsta nebo televizní pohádky, které jsou tak trochu bez chuti a bez vůně. Nyní máme možnost určitého kompromisu mezi těmito dvěma extrémy – do kin se dostává pohádka televizní, která má ovšem filmové parametry a rozhodně není hloupá.

Pokud vám vrtá hlavou poněkud záhadný název filmu režiséra Víta Karase, doporučuji osvěžit základní znalosti němčiny. To je dost velká nápověda. Nejde však o název, ale o obsah a provedení. Přes mnohé výhrady se jedná spíše o překvapení příjemné. Samotná kostra příběhu není nikterak originální… ostatně kdo je schopen vymyslet něco opravdu nového v oblasti pohádek? Patrně znáte Prince Bajaju, takže v některých prvcích jde o přímou variaci na tuto klasiku. Ocitáme se v království, které zrovna prožívá těžké chvíle. Pro princeznu Karolínu si má přiletět drak, který s ní rozhodně nemá dobré úmysly. Pravda, je zde pár princů, ale při pohledu na ně vidíme jen spolek žvanilů a darmožroutů (mně to evokovalo naše poslance).  Mezi nimi je jeden extra žvanil a darmožrout (kdybych zůstal u příměru, tak europoslanec), princ Vladimír, který později sehraje podstatnou roli. Nebohá princezna je odvedena na odlehlé místo, ale tam ji zachrání (byť ne bez cizí pomoci) loutkář Vítek. O zásluhy se však přihlásí právě princ Vladimír a hrozí, že nebohou Karolínu potká osud srovnatelný se sežráním drakem.

Tolik k základům. Příběh je ovšem zpestřen výletem do současnosti, protože mezi aktuální starou Prahou a pohádkovým světem se pohybuje titulní hrdinka. V Praze je domovnicí, v pohádkách hodnou čarodějnicí. Kupodivu prolínání těchto dvou rovin nijak neruší. To, co se dá filmu vytknout nejvíce, je nelogičnost nebo nezdůvodnění jednání některých postav. Nedozvíme se, kde se drak vzal, není jasné, proč má statečný Vítek o svém činu mlčet, řada věcí je zde, jak se zdá, jen z rozmaru scénáristky.

Kladem je herecké obsazení. Paní Libuše Šafránková v roli hybatelky děje vysloveně lahodila oku. Sluší jí to a je skvělé zjistit, že neztratila takovou tu věčnou holčičí hravost. Duše zkrátka nestárne. Také Marika Šoposká jako princezna Karolína budí sympatie – žádná mechanická loutka ze soutěží Miss, ale normální, přirozená a přitom pěkná holka. U Martina Dejdara v roli italského kuchaře Pepého je víc než kdy jindy patrná inspirace herectvím Vladimíra Menšíka (není míněno ve zlém). Populární Vojtěch Dyk dělá z hlavního záporáka prince Vladimíra opravdového idiota a trochu při tom přehrává, byť úmyslně. Nejen fyziognomií, ale přímo některými výrazy mi hodně připomínal postavu Malcolma McDowella z Mechanického pomeranče (což mě bavilo).  Krále si zahrál Jiří Bartoška a drží si od své postavy sympatický odstup s občasným pomrkáváním na diváka. Vydařily se i trikové záběry, byť je škoda, že tříhlavý drak nedostal více prostoru. A dobře působí i reálie: co má být romantické, je romantické a co má být drsné, nepůsobí uhlazeně. Celkově působí pohádka rozhodně hravěji a méně chtěně než veškeré podobné počiny v české kinematografii za poslední dekádu.

Micimutr se v kinech patrně dlouho hřát nebude, protože se jedná o hlavní pohádku štědrovečerního programu na České televizi. Přesto bych doporučoval na film jít do kina. Důvodů je víc: v předvánočním shonu si můžete udělat rodinný výlet na slušnou českou pohádku, která nebude nudit děti ani dospělé. V kině se film přes svůj televizní původ neztratí a Štědrý večer pak budete moci věnovat místo sezení u televize třeba povídání.